Musím se vám prostě pochlubit. Vy, co čtete tenhle blog od začátku, což budou na konci jara už tři roky, víte, že jsem bojovala dlouho. Že jsem s anorexií, bulimií i přejídáním válčila hodně dlouho. 2x jsem se léčila, ne moc úspěšně. Pak jsem dlouho v anorexii více méně pokračovala, i když už jsem na tom nebyla tak bídně, a trochu jedla, ale málo, udržovala podváhu, a prostě se doopravdy nesnažila.
Tím pádem jsem pak logicky na hodně dlouho spadla do záchvatovitého přejídání, které jsem sice tolik nerozebírala, ale trápilo mě to hodně a trvalo to strašně dlouho. Stále se to vracelo. Mé stravovací návyky stále nebyly normální, pořád jsem se jídla bála, bála se sacharidů, bála se překročit naplánovaný kalorický režim. Na jídlo myslela neustále ,a řešila jen jídlo a cvičení. To byl můj celý svět.
Pořád jsem se hrozně bála přibírání a byla ze své váhy a postavy zoufalá. I když jsem už na první pohled pro ostatní byla zdravá, opak byl pravdou, lítala jsem v tom až po uši.
A až teprve teď jsem nad nemocí z velké čísti zvítězila. Až teď, před pár týdny.
Ne úplně. Pořád to v té hlavě je. Pořád počítám kalorie, pořád mám potřebu hodně cvičit a hýbat se, a pořád jsou potraviny, kterým se sama vyhýbám, ale hlavně v myšlení a ve vnímání svého těla a váhy jsem udělala obrovský pokrok. Co za tímhle ,,zázračným" vyléčením stálo?
Je to tvorba, kterou jsem začala dělat. Tvorba, díky níž jsem zase našla samu sebe. Tu tvorbu najdete na instagramu zde:
https://www.instagram.com/rinonyxovakagamine/
Vrátila jsem se k tanci. A co víc, spojila jsem to se svou lásku k vocaloid, překládání japonských písniček, a začala k tomu točit taneční vocaloid videa. A dělat fotky, které jsou kulisou k mým překladům písní.
A od té doby, co jsem tohle začala dělat, šla anorexie stranou. Na váhu si stoupnu sotva jednou týdně, už neřeším jen jídlo, a ani z něj nemám strach a nepřichází ani výčitky.
Protože když tančím, když fotím fotky v těch kostýmech, cítím se krásná. A hlavně vidím, jak jsem hubená. A vyrýsovaná. A popravdě, nelíbí se mi to. nelíbí se mi moje vysekaný ruce a to, jak tenké mám nohy.
Také cvičení šlo trochu stranou na úkor tance. Protože ten je pro mě teď prioritou. Když jsem Rin, tak nejsem anorektička, protože Rin anorektička není. Jsem mnohem sebevědomější a vyrovnanější, když jsem nalezla samu sebe. Když dělám to, co tolik miluju. Tohle se teď stalo středobodem mého vesmíru, ne anorexie. Už nemám potřebu hubnout, vím, že to nepotřebuji. A že se mi má váha nelíbí, protože jsem od malička naočkovaná, že čím míň vážit, tím líp... Nezájem. Tak vážím, kolik vážím, no, jsem prostě těžká. Mám těžkou kostru, hodně svalů a jsem hodně vysoká, tak holt budu těžká. Proč se tím trápit, když vlastně nejsem tak tlustá a ošklivá...
Potřebuju sílu na tanec, jsem tanečnice, tak potřebuji energii. Musím se soustředit na tanec, na hudbu, na texty, na umění. To je mnohem smysluplnější, než se soustředit na váhu a na to, jak kontrolovat příjem!
Tuhle sílu jít dál jsem v sobě ale našla opravdu až teď, teď, pomalu po čtyřech letech. Díky tomu, že jsem začala dělat to, co mě baví, a co miluji. Že jsem našla samu sebe.
V mém uzdravování hrál samozřejmě obrovskou roli můj přítel, který je mi velkým vzorem a podporuje mě. Od začátku. I můj doktor se mi snaží pomoct. Ale stejně jsem si an to ve finále musela přijít sama a srovnat si to sama v sobě. Jinak to nešlo.
Tady je důkaz, že jediná naděje na vyléčení je ve vás samých. Nikdo vám doopravdy nepomůže. Nikdo nezmění vaše myšlení, vaše vnímání a vaše priority. To musíte vy sami.
A sama jsem nevěřila, že to někdy půjde, ale zatím to vypadá, že ano. A jsem šťastná.
A popravdě, co jsem to přestala řešit, jsem přestala i kynout. Dokonce jsem, aniž bych se o to jakkoli přičinila, sama od sebe zhubla na 54 kilo, a to si držím, i když si jídlo tak striktně nehlídám. A nemám potřebu to ale cíleně hubnout dál.
Neříkám, že to bude dobré už napořád. Nebo že jsem z toho úplně venku nebo že ty myšlenky a strachy občas nepřijdou. Nebo že kdybych se probudila ráno o pět kilo těžší, že by mi to bylo jedno. To ne.
Ale jsem na tom nejlépe, co jsem kdy byla. Řeším to nejméně, co jsem kdy řešila, a hlavně se po letech zase začínám cítit aspoň trochu krásná, sama sebou a normálně. Moc doufám, že mi to vydrží, a že to bude jen lepší.
Dělejte to, co milujete. Najděte své JÁ, které nemá s PPP nic společného. To pomůže. To léčí. To je to kouzlo, které vás toho zbaví.
Najděte si v životě to, co vás požene dál. Natolik, že to odvede pozornost od PPP. Nečekejte, až to za vás udělá doktor, psycholog, léky nebo rodiče. Protože oni to v moci nemají. Ale vy ano.
Jak vidíte trvalo to roky a roky, a nakonec pomohla taková ,,banalita", jakože jsem si našla něco, co mě baví a naplňuje natolik, že to zastínilo i mou nemoc.
Komentáře
Okomentovat