Nálepkování podporuje nemoc - Když se ke mě budete chovat, jako k anorektičce, pak jí spíš budu

 Vždycky mě dojme, když mi někdo dá zákusek. Sice se ho bojím, ale sním ho, když mi ho někdo koupí, a udělá mi to radost <3. Protože mi tím ten člověk dává najevo, že mě bere jako plnohodnotného člověka. jako lidskou bytost. Vidí mě a ne jenom moji nemoc. Většinou mě lidi hodí rovnou do pytle a pohřbí zaživa... Ta to přece nežere, dyť to byla anorektička! A pak přijdou kecy typu: ,, ty to určitě nejíš, tobě to ani nebudeme kupovat, ty bys to stejně nejedla..." A pardon, ale to je jako kdybyste přišli k vyléčenému alkoholikovi, když je například unavený po práci a spustili by jste: ,, tak ty už zase chlastáš, ty ses zas ožral, už zas je opilej, no to je hrozný." Udělali by jste to?

Tím, že mě lidi takhle pohřbí a onálepkují, tím spíš to pak fakt nebudu jíst. Už jenom když někdo řekne, že bych něco nejedla, tak pak nechci jíst nic. Ale když mi to někdo donese, ano, budu mít trochu výčitky a strach a pocit, že si to nesmím dát, ale dám si to, protože mi to chutná, a hlavně chci být normální, a navíc, když už mi někdo takhle dá najevo, že ve mě věří a vnímá i Rin, a ne jenom Anu, tak tím spíš mu za to projevím vděčnost. Navíc tím, že mi někdo dá zákusek, mi dá najevo, že nejsem tlustá. Protože od malička to bylo, že nesmím jíst to a to, protože jsem tlustá, ale když zhubnu, tak mi to rodiče pak dovolí. Bohužel jsem vyrůstala v tomhle přístupu, takže pokaždé, když mi někdo něco takového nedá ( nedá myslím třeba když jsem na oslavě a nakoupí se to pro všechny, ale mě to ani nenabídnou a nechají mě u stolu sedět se sklenicí vody) tak mám pocit, že jsem pro ně tlustá. Já vím, že lidi to tak nemyslí. že to prostě nechápou. Ale tím, že mi ukáží, že se mnou počítají jako s normálním člověkem, se pak tak začnu brát i já sama a budu se tak chovat. Ale pokud se ke mě chovají jako k anorektičce, je logické, že se s tím podvědomě začnu identifikovat a budu k tomu mít pořád sklony.
A přesně tohle přítel nedělá. Bere mě jako plnohodnotnou lidskou bytost, a ne jako podřadný anorektický hadr.

Jako když nás s přítelem kolem Vánoc pozvali naši na oběd. Né že bych si stěžovala na kuře s batátama, to mám moc ráda, ovšem celá rodina měla něco jiného, ale nám s přítelem rovnou připravili jídlo jiné... Protože my přece nebudem jíst guláš, žejo, my jsme exoti,, takže se nám musí udělat něco sólo...Nejde o to jídlo, batáty mám radši, než guláš, ale jde o princip.

To samé, když jsem včera byla pozvána na oslavu sestřiných narozenin. Né že bych si stěžovala na steak z tuňáka, mám ho ráda a nemám ho často, protože je drahý, ale když vám rodina nandá rybu se syrovou zeleninou, a sami si dají normální jídlo, je to dost nepříjemné. A když si pak všichni nandali zákusky a pizza šneky, a já tam seděla se sklenicí vody, bylo mi opravdu do pláče. Pohřbili mě za živa. Vůbec se mnou nepočítali.

Já to chápu, že si prostě myslí, že bych to třeba nejedla ( protože oni můj pokrok VŮBEC nevidí, podle nich pořád nejím vůbec nic a ani mi nevěří, že jsem přibrala a dávají mi to dost najevo, že nevěří, že jsem udělala nějaký pokrok, což je samo o sobě dost bolestivé) ale je tak těžké se zeptat?

Zvednout telefon a říct: ,, Ahoj, budou zákusky, radši se ptám, budeš chtít nějaký taky?" A já bych řekla: ,, Ano, děkuji, vemte mi ovocný košíček." Ten mám fakt ráda. Ale když se někdo pozve na náštěvu, není slušné mu jako jedinému nic nenabídnout a nechávat ho vlastně úplně stranou. Protože pro ně už dávno neexistuju. Pro ně existuje jenom moje nemoc, ale já jsem dávno mrtvá...

Takhle skončíte, když propadnete anorexii... Toho cejchu se nikdy nezbavíte. Bez ohledu na to, že přiberete a vyléčíte se. Pro některé lidi už budete navždy jenom ,,ten anorektik". Nic jinýho. A je to smutný.