Můžeme si za to sami?

Hodně lidí má stále názor, že lidé si za anorexii a bulimii mohou sami. Nikdo je přece nenutí nejíst, hodně cvičit nebo se přejíst a zvracet...

Jenže! Něco je k tomu nutí. Jinak by to nedělali. Nutí je k tomu obrovská bolest a strach. Měli by jste si uvědomit, že anorexie a bulimie jsou nemoci. Taky by jste řekli, že člověka s kašlem přece nic nenutí kašlat?

Člověk s poruchou přijmu potravy zažívá z jídla a z přibrání strach, který je srovnatelný se strachem ze smrti. nedívejte se na to svýma očima a tím, že je to absurdní, ti lidé to také ví, rozumem to ví, ale jsme lidi,a ne roboti ( alespoň někteří) a máme kromě rozumu i pocity. A člověk s PPP opravdu cítí z přibrání a z jídla strach, jako kdyby jim hrozila okamžitá smrt. Jak by se dělalo vám něco, u čeho by jste byli přesvědčení, že zemřete? Samozřejmě, že s tím musejí pracovat a tenhle postoj přehodnocovat a učit se, že to tak není a musí tenhle strach sami překonávat, aby se uzdravili. Ale než se rozhodnou se uzdravit nebo si přiznat problém, budou zažívat tenhle strach, tenhle pocit.

Pro mě, arachnofobika, byl v nejhorší fázi rohlík horší, než pavouk. ten strach byl nepředstavitelný, opravdu jsem se byla schopná třást, brečet a byla přesvědčená, že to bude definitivní konec, když se ho jen dotknu. Ten strach a samozřejmě není odpodstatěný, ale to neznamená, že jsem ho necítila. Proto je jídlo takový strašák.

Cvičení... jasně, co nás nutí cvičit, i když jsme slabí, vyčerpaní a je nám špatně? A víte, co ten člověk s PPP cítí, když si tolik nezacvičí? Naprostou nenávist. naprosto selže sám před sebou, v tu chvíli prostě selhal na celé čáře. A také přijde ta panická hrůza, co se teď stane... Pak si často nedovolí ani to blbý jablko, protože má pocit, že si ho nezaslouží, když necvičil nebo cvičil málo. že si nezaslouží žít...Zase je to jen v jejich hlavě a je to nesmysl, ale takhle se ten člověk v té době cítí. Kdyby bylo něco, na co se necítíte, ale víte, že kdybyste to neudělali, tak nenajdete klid a budete si chtít jen víc ublížit, taky by jste to neudělalo jen proto, že se vám zamotala hlava?

Zvracení... Po přejezení přijde taková hrůza, takové výčitky, je vám ze sebe zle, bojíte se, že teď přiberete opravdu HODNĚ A už to nikdy nezhubnete, ztratíte kontrolu sami nad sebou a nejde jí nijak vrátit zpět... A jediné zadoštiučinění je se toho zbavit. To jim dá aspoň tolik klidu, aby si zvládli nevytrhat vlasy. Je to v tomhle případ alespoň analgetikum. Váš, když něco opravdu hodně bolí, taky si vezmete prášek... Opět je to samozřejmě špatně, ale já pouze poukazuji na to, jak to vnímá člověk s PPP. Abyste pochopili, že není tak snadné to neudělat, a proč nejde být za týden najednou zase normální.

Strach z přibírání je také obrovský. Protože člověk s PPP se často nevidí tak, jak vypadá. Vidí se tlustý. A ne jen oplácaný, ti lidé se často vidí morbidně obézní. Cítí to. Já třeba doslova cítila, jak mi břicho přepadává až na nohy... takže si představte, že vlastně nonstop vidí svůj strach. Představte si, že to, čeho se na světě nejvíc bojíte, je stále s vámi, stále vás to pronásleduje a nikdy vám to nedá ani na chvíli pokoj...

Také, když potom třeba něco přiberou, okamžitě se dostaví strach, že se to nikdy nezastaví. Protože když má člověk velkou podváhu, tak může začít přibírat docela rychle, navíc takový člověk má zpomalený metabolismus a tělo samozřejmě přibrat chce, takže se to děje. A proto, že měl velkou podváhu, musí přibrat opravdu hodně. I zdravý člověk mnohdy těžko nese, když přibere třeba pět kilo... A teď si představte, že nemocný člověk to má v hlavě takhle zesílené, a přibere třeba 15 kilo... A logicky, když to jde ze začátku třeba rychle nebo nárazově, tak se člověk děsí toho, že tímhle tempem bude mít za půl roku 120 kilo... Jistě, že se přibírání potom zpomalí a zastaví, ale tomu v první fázi nikdo nevěří.

Než nás obviníte, že si to děláme sami, si taky zkuste uvědomit, PROČ to vlastně začlo. Nikdo se nevzbudí a neřekne si: ,, Tak, copak dnes budu dělat? ha! Já budu anorektik! Nebo já budu bulimik! Jééé to bude legrace!" Není to tak, že lusknete prstem a PPP máte,a pak lusknete zase, a už nemáte.

Něco tomu vždycky předcházelo. Něco negativního, co je dostalo,a ž tam. třeba šikana na škole. když do někoho celé dětství hustili, že je tlustý, a proto je špatný, a proto ho nemají rádi, tak je logické, že bude mít v hlavě zakódováno, že být hubenější znamená být lepší. že čím hubenější, tak tím lepší bude a tím víc ho budou mít radši,a čím víc bude tlustý, tím horší bude... A myslíte si, že někdo, kdo si v dětství procházel šikanou kvůli toušťce se nebojí toho, že zase bude ,, ten hnusnej tlusťoch", kterýho kvůli tomu nenávidí? Moc se bojí toho, že se to zase vrátí. Protože šikana kvůli váze je častá už od školky, a to si pak s sebou člověk nese napořád. Ubližovali mi druzí, proto si ubližuje i on teď jen opačným způsobem, protože mu místo lásky dávali nenávist a on má pocit, že si nic dobrého nezaslouží.

Dalším důvodem může být špatná výchova. Když jako rodiče dětem jídlo zase až moc zakazujete, říkáte mu, tohle nejez, přibereš nebo máte poznámky ve stylu: ,, ty už máš zase hlad? Ty furt jenom žereš? dyť už jsi dneska jedla" jako tomu bylo u nás, tak si zase v hlavě vytvoří představu, že okolí nechce, aby jedl. Že ho ocení za to, když nebude jíst a vynadají mu za to, že jí. také když se někdo naučí nesmysly, jakože po tomhle a tomhle se přibírá, bude se té potraviny akorát bát.

Nebo když si někoho doma moc nevšímají. Potom je PPP jeho volání o pomoc a poslední zoufalý pokus o to,a by si někdo všiml, že ho něco trápí. Že si teda konečně někdo všimne, že potřebují pomoct. tak přestanou jíst.. jenže pak se z toho stae posedlost. Jistě, je dost hloupé a dětinské nejíst pro pozornost, ale když už se někdo uchyluje k takovýmhle krokům, pravděpodobně je zoufalý a opravdu ho trápí něco hlubšího. Proto to dělá. Volá tím o pomoc.

U někoho je spouštěčem PPP toxický vztah. Člověk má pocit, že pro partnera není dost dobrý, dost atraktivní, tak buď začne hubnout, aby se mu líbil nebo proto, že si to dává za vinu a trestá se.

Vždycky je za tím něco negativního, co člověka trápí. nějaká rána, něco, co mu ublížilo nebo ubližuje. A víte, když přestanete jíst, časem ztratíte emoce. Protože mozek bojkotuje všechno, co nesouvisí s jídlem, cvičením a váhou. Navíc podvyživený mozek šetří a nefunguje, jak má. Nejdřív vám to tolik nemyslí, pak jste celí zpomalení a trochu mimo, a nakonec už ani necítíte emoce. Nedokážete cítit radost, ale nedokážete ani cítit smutek, protože už ani na to nemáte sílu... je to takový oblbovák. Jste prázdní. Ta nemoc vám vysaje duši. A je to hrozné, ale jste otupělí, ale nic vás tolik netrápí. Takže někteří lidé to bohužel používají jako způsob, jak se zbavit bolesti. Taková obrana před světem.

Navíc je to jako droga. Jste na tom závislí. Sice to nenávidíte, ale zároveň to milujete. Protože ta nemoc vám vezme všechno. Nejdřív vaše koníčky a sociální život, pak sílu, pak vás to odřízne od přátel a nakonec i od rodiny.Lidé v PPP zůstávají často sami. Ta nemoc jim vše vezme. Nakonec jste jen stín toho, co jste byli a PPP ovlivní všechny aspekty vašeho života. A nakonec vám nezbude nic, než ta nemoc. Proto je tak těžké se jí zbavit, protože na určitou dobu přijdete o všechno. A i když tu nemoc ze srdce nenávidíte, je to to jediné, co máte, takže když o ní pak přijdete, jste najednou strašně prázdní a trvá dlouho, než se ta prázdnota zase zaplní. Už pak neumíte žít normálně, nezajímá vás nic, co nesouvisí s jídlem a cvičením. Nad ničím jiným v životě nemáte kontrolu. A je strašně těžké se zase do života vrátit, je to jako se znovu narodit, je pro vás zase všechno úplně nové. Takže se vlastně na svět díváte očima úplně malého dítěte, které si neví rady, jenže jste v těle dospělého nebo dospívajícího. A nevíte si s ničím rady...

Nikdo to nedělá pro zábavu, pro to, aby byl zajímavý nebo proto, aby tím zrovna VÁS trápil. ( vyjma lidí, kteří to pro pozornost dělají, ale to pak není porucha přijmu potravy jako taková, pokud k tomu je nějaký výše uvedený důvod, pak jsou problémy mnohem hlubší)

A je to všechno mnohem komplikovanější, než si myslíte!