Moc děkuji jedné mé staré známé, která se dlouho potýkala s anorexií, za zodpovězění mých otázek do rubriky Rozhovory s Vámi, kde lidí, kteří si prošli nějakou poruchou přijmu potravy, odpovídají na otázky a předávají svůj příběh dál.
1. Jakou PPP jsi trpěla? Kdy to u tebe začalo a co se v tobě v té době odehrávalo?
Všechno začalo, když jsem se v létě roku 2015 zůčastnila, spolu se svou partnerkou, Mistrovství ČR-U17 v beach volejbalu.
Volejbal byl od malička mojí vášní. Nedokázala jsem si představit život bez něj. Sezonu jsme ukončily na 6. místě a ačkoliv to zní krásně, na to, že jsem beach volejabal hrála první sezonu (dřív jsem hrála pouze halový volejbal), brala jsem to jako obrovké selhání. Připadalo mi, že je to má chyba. Ne proto, že by na mě tlačili moji rodiče nebo trenér. Všichni mě podporovali. Moje partnerka byla a je svéráz a mnohdy si svoje nezdary vylila právě na mě, a i když vím, že to nikdy nebylo schválně, zpetně vidím jak mi to ubližovalo a potápělo...
Cítila jsem se méněcenná a mé sebevědomí místo toho, aby vidělo ten skvělý úspěch, vidělo jenom to co jsem pokazila a co mohlo být lepší .. to zahrnovalo i mou postavu.
Ještě o těch prázninách jsem začala hubnout.
Při návratu k halovému volejbalu jsem byla plná odhodlání a chtěla jsem do následující sezony dát vše.. bohužel jsem hned ze začátku zranila nohu což mě vyřadilo na pár týdnů. Před Vánoci jsem odjela na soustředění, do kterého jsem dala všechno a opravdu jsem viděla výsledky (i mé okolí), ale v mém týmu mě ani tak nikdo příliš neocenil. Volejbal mě díky tomu přestával bavit a na tréninky jsem chodila ze zvyku. Začátkem roku přišel zánět v předloktí což pro mě a moji volejbalovou ,,kariéru" byl konec...
Teď už mi nezbylo nic. Měla jsem jenom sebe, školu a hubnutí, které bylo zdoj většiny ocenění, které jsem od okolí dostala. Do dnes si pamatuji, jak mi moje spoluhráčka při rozcvičce říkala: ,,Ty jsi úžasná. Nechápu jsk můžeš mít tak silnou vůli. Řekla jsi, že zhubneš a vážně jsi zhubla. JSI TEĎ KRÁSNÁ."
A takto jsem se ,,dopracovala" až k nenáviděné ANOREXII...
2. Jaká byla reakce okolí?
Ve chvíli, kdy mě poprvé hospitalizovali jsem nechtěla, aby o tom kdokoli věděl... Postupem času se to však museli dozvědět minimálně učitelé a má tehdejší nejlepší kamarádka taky. Jak všichni víme tak se nikdy nic neudrží ,,pod pokličkou" dlouho. Bratr o mé nemoci řekl svému kamarádovi ten to řekl dalšímu a za nedlouho mi psala ona spoluhráčka, jestli jsem v nemocnici... To je něco co v tu chvíli opravdu nechceš řešit.
Každopádně mám tu nejlepší a nejsilnější rodinu na světě. Větší podporu jsem mít nemohla, i když to pro nás bylo extrémně těžké (celá léčba i odloučení), tak jsme věe společně dokázali překonat a jsme silnější než kdy drív.
To samé mohu říct o spolužácích. Teď když jsem přibrala by si nikdo ani nedovolil říct něco ve smyslu ,,Aničko ty jsi přibrala". Všichni ví (i když ne přímo) co jsem si zažila a věřím, že nikdo mě nechce stáhnout zpět.
Problém je , že PPP podle mého názoru nepochopí nikdo kdo si tím sám neprojde. Můj taťka je toho krásný příklad. Vždy se snažil říct něco vhodného co by mi pomohlo, ale řekl absolutní opak, který mě nejednou rozbrečel a vrátil zpět na začátek. Ale vždy se strašně snažil mi pomoct, stejně jako má maminka a bratr.
Největší otřes pro mě bylo setkání s mými prarodiči, kteří mě absolutně nepochopili. Tečku tomu dodalo, když jsem je slyšela jak o mě v kuchyni mluví ve smyslu: ,,Vždyť má všechno co chce, proč takhle trápí své rodiče? To je nemá ráda?" Ale nic z toho co si o mě tehdy povídali jim nemám za zlé. Miluji je a chápu, že toto jde jen velmi těžko pochopit a ještě hůř vyléčit...
3. Jaké jsi měla váhové cíle? Co jsi jedla v nejhorším období? Jak často jsi se vážila a kontrolovala míry?
Promiňte, ale nebudu tyto otázky zodpovídat. Vím, jak tato témata mohou být stahující. Nejdůležitější jsi ty. Ani číslo na váze, dokonce ani to co snědla Aneta, se kterou chodíš plavat. Ty.. To jsem si uvědomila teprve nedávno a je to opravdu VELIKÁ pravda... řiď se tím..
4. Jak jsi se léčila? Co bylo tvou motivací?
Cesta byla trnitá, dlouhá a stále ještě stále trvá. Je to dlouhý proces. Když mí rodiče pojali podezření, že se mnou není něco vpořádku vzali mě k doktorce ,, na odběry krve". Den po návštěvě mojí milované paní doktorky jsem byla hospitalizovaná do nemocnice na dětské oddělení, kde jsem prošla nejrůznějšími testy od EKG po testy IQ. Zjistili, že mé tělo je velmi podvyživené a dehydratované. Srdce mi tlouklo velmi pomalu, tlak a puls jsem měla extrémně nízký a ráno jsem měla výraznou hypoglykémii. Po všech vyšetřeních a dvou týdnech na nemocničním lůžku mě odeslali do psychiatrické léčebny v Ostravě na dospělé oddělení (dětské v Ostravě není). Protesty nebyly možné. Buď Ostrava (doma) nebo Brno/Praha...
Celá léčba probíhala vždy pod dozorem psychiatra a psycholožky a samostdřejmně jsem se nevyhnula antidepresivum(bez nich by to podle mého názoru trvalo vše jestě déle).
Pak přišly dalsí léčebny... ale vždy to bylo neúčelné.
Paní doktorka mě jednou dokonce srovnala s jednou slečnou, kterou léčila a bohužel zemřela... a stejně mě to neprobralo..
Po NĚKOLIKA LETECH jsem si ale začala uvědomovat o co vše přicházím... první lásky, párty, narozeniny, kamarádi, rodina... byla jsem tak uzavřená a nemluvná...pořád naštvaná, podrážděná... všichni se na mě báli mluvit... tak jsem začala pomaličku přidávat na jídle a přibírat.
Po té co jsem přibrala cca 9 kg od nejnižší váhy jsme s rodinou vyrazili na dovolenou do Lucemburska a Belgie... a tady se to stalo.. ta věc, která mě probrala. Na výletě v Bruselu se mi v metru udělalo špatně. Pamatuji si, že se mi točila hlava, sedla jsem si vedle svého taťky a potom už si pamatuji jenom to jak ležím na zemi na zastávce a kolem mě moji blízcí a nějací lidé, kteří telefonovali... volali záchranku.
Od toho dne jsem se snažila víc... ze začátku jsem byla v quasi recovery, ale postupně jsem začala bojovat a vyhladala jsem pomoc ve formě odborného vedení, které mi rodiče zaplatili a já jsem se spolu s ní dobojovala až sem... na zdravou váhu, kdy už čekám jenom na menstruaci..
Musela jsem spadnout na dno, aby mě to probralo... ty prosím nedělej stejnou hloupost. Tvůj život je důležitý, tak si ho chraň.
5. V čem je podle tebe hlavní problém PPP, a proč jsou dnes tak rozšířené?
Osobně vidím největší problém v neinformovanosti... ve škole nás sice edukovali o poruchách příjmu potravy, ale ve smyslu, že jsme věděli, že něco takového existuje. Ale co dělat v případě, že některý z kamarádů/rodiny do něčeho podobného spadne, už ne.
To samé o dietách a zdravém životním stylu.... Studuji na sportovním gymnáziu, kde jsou pouze sportovci a lidé, kteří aktivně sportují. Čekali byste, že nás budou informovat o správné životosprávě, důležitosti všech makronutrientů (bílkoviny. sacharidy, tuky) i mikronutrientů, ale že něco takového existuje jsem se dozvěděla až při mojí první hospitalizaci. A to jsem na sportovním gymnáziu, kde se na tyto věci, jako je zdraví, dbá mnohokrát více než na jiných školách!
Myslím si, že kdybych byla lépe informovaná a věděla bych, že se dá hubnout opravdu zdravě a rozumně, nikdy bych do anorexie nespadla...
V této době jich přibývá zejména proto, že je kladen větší nárok na to jak by se lidé měli chovat a vypadat. Neustále se propaguje selflove, ale vždy onu sebelásku propaguje někdo kdo je na první pohled společensky dokonalý. To samé sociální sítě. Vše je na oko dokonalé. Je to pochopitelné, kdo by chtěl s neznámými lidmi sdílet svoje chyby a špatné dny... Když ale vidíte všude kolem jenom highlites, dokonalé postavy a vztahy, máte sklon se porovnávat a to nikdy není dobré.
Samotné mi trvalo dlouho neporovnávat se. Dělala jsem to často, porovnávala jsem se i se svou maminkou?! Teprve nedávno jsem si začala uvědomovat, že to nejde. Nemůžeš se porovnávat s někým, který má úplně jinou minulost, rodinné zázemí, finance,... Ty jsi ten, kterého by ses měl naučit přijmout se vším všudy. Nejen ty dny kdy jsi se sebou spokojený, ale i v dny kdy se necítíš dobře, protože to je normální. Každý má špatmný den, důležité je se tomu nepoddat.
6. Provozovala jsi nadměrné cvičení či užívala jsi laxativa a prášky na hubnutí?
Laxativa ani žádné prášky jsem nikdy nebrala. Cvičení jsem ale přeháněla. Dlouhou dobu jsem obsesivně cvičila. vstávala jsem před budíkem abych ráno odcvičila. V nejhorší době jsem za den udělala přes 1000 dřepů ... kdaždy jeden den.
Tato obsese byla velmi těžce překonatelná. Nemyslím jenom dřepy, ale celkově cvičení. Dělala jsem ho jenom za ůčelem pálení kalorii.
důležité při překonávání všech těchto strachů je někomu se s tím svěřit. Být mezi lidmi a nejdůležitější je tvoje vůle. Měl jsi silnou vůli natolik, že jsi se dostal dolů až na hranici se životem... budeš ji mít i dostatečně silnou na to, aby jsi se dostal zpět.
8. Jaké zdravotní komplikace ti anorexie způsobila?
Anorexie mi přinesla obrovskou škálu následku.. Při anorexii jsem trpěla depresemi a objevily se mi i panické ataky, které mě trápily asi nejvíc a občas se s nimi musím vypořádávát i dnes. Menstruaci nemám už 4 roky, to znamená řídnutí kostí (za rok až o několik procent). O vlasech a nehtech ani nemluvím. V době anorexie jsem měla kouty jako starý děda! Hypoglykémii jsem před anorexií neměla, nízký tlak sice ano, ale v době anorexie byl extémní. Pamatuji si jak mě v noci chodily sestry kontrolovat jestli jsem vpořádku...
Nejvíc mě však v poslední době trápí moje intolerance. Nejdřív to byla intolerance na laktozu. Později i na lepek.
Střevní mikroflora mi opravdu za moje stravování nepoděkovala, ale víte co je na tom všem nejhorší, že následky nemoci se neobjevují okamžitě. Neseš si je celý život s sebou a objeví se, když to nejméně čekáš.
Závěrem bych chtěla všem vzkázat, že vím jaké to je. Jste rozpolcení a nevíte co dělat. Jedno vám řeknu můžete se ,,snažit" jak dlouho chcete, ale pokud se opravdu nerozhodnete, že chcete žít, nic se nezmění. Všem vám držím pěsti. Věřím, že stejně jako já vyhrajete svůj boj a budete opět plnohodnotně žít.. ne jen přežívat.
Moc děkuji za přečtení a Rin za pozvání. Ať se vám daří. :)
Moc děkuji dozatované, a kdybyste i vy chtěli odpovědět na otázky a podělit se o svůj příběh, napište mi na facebook: Rin Onyxová nebo na email: kaji1999@seznam.cz nebo na ask Rin ( Blackpretty13)
Komentáře
Okomentovat