Dneska se zase svěřím s tím, jak pokračuju.
řekněme že přišla další krize, kdy jsem se slušně sesypala... Opět na mě přišly deprese a úzkostné stavy, zkouškové, do toho zařizování praxe, přítel byl nemocný... A to vedlo k tomu, že jsem se, aby toho enbylo málo, zhroutila ze své váhy. Navzdory tomu, že jsem zase jedla 1000 kcal ( když nepočítáme můj každotýdenní nezastavitelný přežer) a cvičila a chodila 3 hodiny denně, přesto jsem však nezhubla ani deko... Né že by to bylo vyloženě mým cílem, vím, že zhubnout nesmím. Ale chtěla bych mít na výběr. Nezhubnout, ale proto, že sama chci, ne proto, že nemám na výběr. Chci si zdravou váhu držet ze své vůle, a ne proto, že nemám jinou možnost... Jestli to jde pochopit. A dokonce jsem něco přibrala ( asi půl kila) a to mě deptalo. Tak moc, že jsem v jednu chvíli chtěla dokonce i umřít. Ne že bych plánovala sebevraždu, to bych svým blízkým nikdy neudělala, ale fakt jsem si přála se ráno neprobudit. Ale přítel mi pomohl a dostal mě z nejhoršího...
Snažím se se na to dívat tak, že nejsem jen o 12 kilo těžší nebo tlustší, ale hlavně o 12 kilo zdravější. Přesto však nejsu zdravá, menstruaci nemám, štítná žláza špatná, železo a krvinky taky... O to víc mě to demotivuje. A psychika... no hrůza. Je to zvláštní... Někdy mám výčitky i s jablka navíc, jindy mám nepřekonatelnou touhu sníst 10 koláčů... A uvědomila jsem si, že v té hlavě to bude navždy. že už to nikdy nebude úplně dobrý. A celkově na jak strašně dlouho tohle je. Kolik let to ještě bude trvat. Jak dlouho bude trvat, než mi tělo začne věřit a normálně spalovat, jak dlouho to bude trvat, než se vše usadí a o kolik dýl, než získám normální vztah k jídlu... Ale chci tomu dát ještě šanci. I když v naději, že to někdy bude dobré, nevěřím. Ale chci tomu dát šanci. Všemu.
Ale k tomu potřebuju přesta cvičit jako magor a jíst normálně, a ne 1000 kcal zeleniny a cottage. Jenže těch 12 kilo prostě vidět je a mě to trápí. Ze zadržování vody jsem věčně oteklá, nafouklá a fakt se necítím ve svém těle dobře, ale nechci rezignovat a vzdávat to. Vzhled musí jít stranou. Ten teď nemá smysl řešit, na to je brzy. Ještě nenadešel ten čas na to, abych ho řešila a vylepšovala ho, teď musím překonat tohle. Překonat každotýdenní záchvat přejezení, zase začít jíst normální jídlo a cvičit jako člověk a ne jako mašina.
Tohle všechno se děje pořád, i přes to, co už jsem zvládla sníst a přibrat. Ale nechci se vracet do toho stavu, ve kterém jsem byla. Nechci denně omdlívat, nic si nepamatovat, nebýt schopná myslet a mluvit a nemít sílu si ani vyčistit zuby vestoje...Stejně, i kdybych se do toho stavu dostala, nehubla bych,a vím, že to by rozhodně neměla být ta motivace, ale kdo to zažil, pochopí.
Je třeba žít. Fungovat. Chodit mezi lidi, mít sílu a energii, chodit do školy a do práce, chodit do restaurací a občas se o víkendu u filmu přecpat čokoládou...A bez výčitek. Štěstí by nikdy nemělo záležet na čísle na váze nebo na metru nebo na tom, jak úzký máme pas... Tohle je vlastně strašně nedůležitý, marnivý a úplně nepodstatný. Důležité je to, co máme uvnitř, naši blízcí a naše zážitky. Jenže kromě anorexie a přejídání bojuju i s depresemi, a o to je to těžší.
A to prázdné místo, které zůstalo po anorexii se paradoxně těžko zaplnuje. Protože ta nemoc vám vezme a nahradí vše ve vašem životě, a když se jí zbavujete, zjištujete, jak jste vlastně prázdní, akolik vám to vzalo. Ale možná to jde ještě získat zpátky... A já se o to nechci přestat pokoušet.
No nic, jdu si zbaštit svůj salát, kam jsem si poprvé dala lžičku olivového oleje, i jogurt a semínka a uvařit si pohanku s proteinem, mlékem a celým banánem na zítra. Tak zatím... Ať se máte dobře
Komentáře
Okomentovat