Dnešním článkem možná vezmu naději mnohým rodičům a nebo lidem, kteří by se sice chtěli zdravit, ALE...
Nicméně si myslím, že je nutný to na rovinu říct a sáhhnout si do svědomí a ivědomit si některý věci. jsou to věci, který jsem třeba já sama strašně dlouho popírala a právě proto jsem se v tom plácala o rok dýl, než bych se v tom plácala za předpokladu, že bych byla SKUTEČNĚ rozhodnutá. Budu mluvit o věcech upřímně a na tvrdo, z vlastní zkušenosti a z vlastních myšlenek, které věřím, že má spousta lidí s PPP podobné.
Z poruchy přijmu potravy se člověk musí vyléčit sám. Jistě, léčba v nemocnici je občas nutná a určitě má svůj smysl. Minimálně vás tam stabilizují, pokud je váš zdravotní stav hodně špatný, poskytnou prvotní podporu a motivaci, vykrmí vás, dají vám léky, vitamíny, jsou vám k dispozici v tom začátku, kdy jste fakt v ohrožení zdraví nebo života, konrtolují vás a můžou vám tam pro začátek anstavit uričý režim - který ale nebude fungovat, jakmile vás propustí, pokud ho přestanete dodržovat.
Terapeut si o tom s vámi může promluvit a učit vás vidět věci v širších souvislostech a z cizího pohledu. Lékař vám může napsat léky, které vám pomohou se spaním a s nejhoršími úzkostmi, které kvůli jídlu a přibírání máte a nebo vám může napsat něco, co vám pomůže jíst a přibrat. Nějaký výživový poradce vám může předat užitečné informace a navrhnout racionální jídelníček a objasnit mýty ohledně jídla a přibírání.
Tohle všechno je často potřeba a má to význam.
Nicméně faktem zůstává, že ani sebelepší tým odborníků, sebelepší program, terapie, léky a podpora nebuou fungovat, pokud člověk není na 100% rozhodnutý se z toho uzdravit se VŠÍM, co k tomu patří. což je přibrání na váze, vzdá se podváhy nebo nejnižší zdravé váhy, začít jíst, přestat nadměrně cvičit nebo zvracet jídlo či brát projímadla a diuretika nebo se přestat přejídat až zbytečně extrémně... Včetně počátečních křečí, trávicích obtíží, bolestí břicha, přecpanosti, rychlého přibírání, otékání, depresí, strachu a paniky a pocitů prázdnoty a ztráty kontroly. Pokud člověk není ochoten tohle všechno podstoupit, aby se uzdravil, pak selže a dřív či později do toho spadne znovu.
Takže pokud nejste DOOPRAVDY rozhodnutí se uzdravit a vzdát se PPP a dostat se z toho i s těmito všemi nepříjemnostmi, co k tomu bohužel patří ( ale nejsou věčné), pak popravdě nemá ani moc cenu se jít léčit. Protože pak to skončí tak, že se vrátíte domů a pojedete znova ve starých kolejích.
Pokud jste rodič a vaše nezletilé dítě trpí PPP, pak jste v opravdu těžké situaci, pokud se vaše dítě není ochotno léčit ( Takové děti ( nezletilí) se často posílají an léčení nedobrovolně, když už je to nutné) Tím vám nechci radit, abyste vaše dítě nechali umřít jen proto, že se nechce léčit, to samozřejmě ne. Ale faktem je, že je dost pravděpodobné, že potom, co se vrátí, tak se nic nezmění. jen vám ho vykrmí, stabilizují a trochu zaléčí, což je sice to, co mu v tu chvíli zachrání život. Ale je velké riziko a velká pravděpodobnost, že se během pár měsíců dostane přesně tak, kde bylo... Pokud během léčení zmenění názor a dokud se samo nerozhodne, pak bude velmi těžké pro něj cokoli udělat a popravdě, myslím si, že to ani nepůjde. Jsou případy a není jich zas tak málo, že se děti vrací do léčebny každý rok... Vrátí vám ho sice se zdravou váhou, ale ne se zdravou myslí. A to je ten problém.
I pokud se někdo chce léčit, ale právě není ochoten si připustit to, kolik doopravdy musí přibrat a kolik doopravdy musí jíst, že musí jíst i navzdory tomu, že teřba přibere víc, než čekal nebo než si myslel, že musí, že to bude občas vážně nepříjemný, a že se musí prostě změnit a vzdát se všech svých PPP móresů, tak narazí. Třeba se dotane z nejhoršího, třeba se mu podaří držet se na hranici něčeho zdravého, ale stejně se v tom bude plácat dál. Možná začne jíst 1000 kalorií, bude zvracet už jen 1x-2x týdně, smíří se s váhou, která není život ohrožující, ale rozhodně nebude zdravý, psychicky ani fyzicky.
Sama jsem to tak měla. Když jsem se šla poprvé léčit, tak jsem tam šla právě s tím, že sice ano, chtěla bych se z toho dostat, ALE...
Za žádných okolností jsem nebyla ochotná přibrat :D Vtipný, že?... Bohužel, bylo to tak. No a jak to dopadlo? První měsíc jsem tam téměř nejedla ( jen ovoce a zeleninu) zhubla jsem dvě kila, a druhý měsíc jsem spadla přímo tam do bulimie, zčala jsem do nemocnice pašovat projímadla, diuretika a spalovače a přejídala jsem se a následně do sebe lila tyto medikamenty. A krátce potom, co jsem se vrátila, jsem spadla zpět do anorexie a o 4 měsíce později byla v nemocnici znovu...
Tentokrát už jsem byla odhodlanější se léčit, také můjs tav byl o dost horší a už jsem si i uvědomovala, že musím přibrat a částečně to přijala, ale zase... Po tom, co mě vykrmili asi o 6 kilo a propustili, jsem další rok trpěla chornickou mentální anorexií, udržovala jsem si podváhu, dál jedla málo, šíleně cvičila ( bulimie jsem se zbavila, i když výše zmíněné produkty jsem parkrát jednorázově užila) a vlastně to trvalo až do tohohle podzimu ( 2019), kdy jsem se poprvé DOOPRAVDY rozhodla se z toho dostat se vším všudy a během 4 měsíců udělala větší pokrok, než předtím za poslední dva roky. A to paradoxně bez psychologa, nutričního, bez terapie, vlastně jen pomocí psychiatra, přítele a sama sebe.
A to tak, že jsem se prostě rozhodla. Že jsem si sama nasadila výkrmnu a tu držela až do nejnižší zdravé váhy, tím, že jsem jedla i navzdory tomu, že jsem měla třeba přežer, že mi váha lítala ze dne na den o tři kila tam a zpátky a začala jsem jíst všechno. Přílohy, pečivo, i maso, přestože jsem byla vegetariánka, ale dělám to pro uzdravení, občas zvládnu i sladkost, jedla jsem už i pizzu a v KFC, a přestože jsem měla přešlapy, přestože jsem měla horší období, kdy jsem zase dost snížila, tak se celkem držím. Jediné, co jsem nedokázala napravit, je má posedlost cvičením a nadměrný pohyb, to je stále můj problém. Stejně tak přemýšlení o sobě samé, psychika a vnímání svého těla, to je stále špatné, ale už vím, že musím jíst, že musím vážit MINIMÁLNĚ 55 kilo, a že stále není vše v pořádku, ale tímhle stylem snad brzy bude.
Na PPP opravdu neexistuje žádný dokonalý léčebný postup, žádný lék a žádné kouzlo. Jediný skutečný lék může být vaše rozhodnutí, silná vůle a snaha to udělat za jakoukoli cenu.
Já nejsem vyléčená. Stále se léčím. I když mám zdravou váhu, nejsem ještě úplně zdravá. Psychicky jsem na tom ohledně anorexie furt blbě, i když to tak nevypadá, ale histerické záchvaty, jak jsem tlustá, touha mít zase pod 45 kilo a strach zjídla a přibírání a hlavně ta posedlost cvičením, na které stojí celý můj život, počítání kalorií, poseldost rituály ohledně jídla jako přesně daný čas, přesně dané porce, přesná makra a kalorie apod. tu se mnou pořád jsou na denním pořádku. Ale rozhodla jsem se začít jíst a přibrat, ať se bude dít cokoli a ať co budu sebevíc odporná. Rozhodla jsem se přestat s projímadly a spalovačema a snažím se co nejvíc eliminovat záchvaty přejídání, které ale občas přichází. Ale když přijde, sice je mi strašně, ale další den jím dle plánu a přežer nekompenzuju. Pořád je to nejvíc, co se mi za poslední roky povedlo a vedlo k tomu jen to jedno rozhodnutí. To, že prostě NECHCI být anorektička.
A o to tady vlastně jde. Nikdo vás nenutí být anorektik/bulimik. Nikdo vás nenutí jít to vyzvracet. Nikdo vás nenutí cvičit 3 hodiny denně. Nikdo vám nezakazuje jíst. Nikdo vás nezabije za to, že přiberete. Jen vy sami. V tom to je. To my sami se linčujeme za každé kilo navíc, to my sami se kopeme do přehnaného pohybu, to my sami si odpíráme čokoládu a větší porci těstovin k obědu, zmrzku s přáteli... To my sami si nacpeme prsty do krku nebo spolykámě nějaký jiný vyprazdňovací preparát. Nic jiného, než náš hlas v hlavě nás k tomu nenutí a nikdo jiný, než my sami, nás nemůže uzdravit. Naše pevná vůle, storpocentní rozhodnutí, odvaha a touha být zdravý, nás uzdraví.
Komentáře
Okomentovat