Bohužel, dnes jsem nepřišla s dobrou zprávou. Dosáhla jsem přesně nejnižší zdravé váhy... ALE - po tom co jsem si několik dní nedošla na wc a měla menší přežer...( ano zase) Takže to asi nebude úplně směrodatné... Nicméně i tak jsem do posledních odběrů a vyšetření čekala, že budou skvělé výsledky.
Opak byl pravdou... Krevní obraz byl horší, než předtím, diagnostikovali mi podvýživu, posílají mě na endokrynologii kvůli štítné žláze a ještě mám nějaký průser v krvi, že mám strašně málo všech krvinek či co.
Takže musím na hematologii a musí tam se mnou i máma kvůli rodinné anamnéze a prý abych byla v pořádku. Skoro se bojím, co se jim tam vlastně nelíbí...
Nechápala jsem to. Už tak dlouho jsem jedla hodně, přibrala jsem celkem skoro 12 kilo, a stejně je to stále špatné... Asi jsem své tělo týrala opravdu dlouho a hodně. Víc než jsem si připouštěla. A to jsem na tom nebyla nejhůř, nebyla jsem na přístrojích, a ještě pár dní před loňskou hospitalizací jsem byla běhat... A stejně jsem na tom asi byla mnohem hůř, než jsem si připouštěla, když se to stále nelepší... To samé hormony... Menstruaci ještě zřejmě očekávat nemůžu, a asi mám ženských hormonů fakt málo, protože si připadám jako kluk :( Tím nemyslím, že bych se jako kluk cítila :D To ne, ale popravdě, vypadám jako svůj mladší bratr, než jako já dříve...Prý je to tím.
No... co tím chci vlastně říct? Chci na vás jen apelovat. Zastavte to dřív, než bude pozdě!!! To, že nemáte žádnou velkou podváhu opravdu neznamená, že jste v pořádku! Že jste se nedostali na 40 kilo nebo už přibrali na zdravou váhu neznamená, že nemůžete mít doživotní následky! že se to později někde neprojeví! Mě se to taky projevuje až po roce, co se dokonce léčím a vykrmila jsem se o 12 kilogramů...A přitom se necítím nějak zle, ano, bývám unavenější a mám špatnou imunitu, takže když onemocním i obyčejným nachlazením, lížu se z toho přes týden, ale jinak se cítím skvěle, ve fitku podávám nejlepší výkony, i po psychické stránce jsem se trošku srovnala ( což může být i tím, že mi už asi působí nové léky, ale i tak) ale rozhodně nepociťju, že bych byla stále podvyživená nebo měla tak špatnou krev a hormony... Ale je to tak.
Dyť i v tom nejhorším odbobí, kdy jsem se sotva držela na nohou, jsem silou vůle zvládla odběhat 10 kilometrů a dalších 5 jít pěšky domů...To ta nemoc dělá. Dokope nás k výkonu, i kdyby jsme měli naposled vydechnout... proto vás prosím a ukazuju vám tímto, že váha nikdy není ukazatelem toho, jak na tom jste. Neukazuje vaše zdraví. Můžete být vážně nemocní a podvyživení, i když vážíte tolik, kolik máte nebo je to na hraně. Můžete umřít i při lehké podváze ( 2-3 kila) Nebo se můžete i úplně uzdravit, ale protože jste v PPP byli dlouho, po měsísích úplného fyzického vyléčení se najednou něco stane... Protože se to teprve projeví.
Proto pokud jen experimentujete s dietami, máte pocit, že MUSÍTE ZHUBNOUT ZA KAŽDOU CENU, že se vám nemůže nic stát, protože přece nemáte 35 kilo, nebo že nejste podvyživení jen proto, že se vidíte tlustí nebo že to prostě nějak zvládnete, že když žijete do teď nebo když zvládáte ještě cvičit, tak se přece nic neděje - NEBUĎTE BLBÍ! Vykašlete se na to. Ta dieta vám zničí život, poškodí zdraví, a nakonec, až se vám OPRAVDU něco dít začne, budete litovat. Já byla přesvědčená, že raději zemřu, než abych snědla patku od chleba...A teď lituji každý vteřiny, kterou jsem té nemoci věnovala...
Komentáře
Okomentovat