Tam hluboko uvnitř mě je to místo. Místo, ke kterému už jsem téměř dva a půl roku přikovaná. Už jsem našla cestičky, kterými se mi občas podaří na chvíli utéct ,,tam ven." Vím, kterou cihlu vystrčit, abych na chvíli utekla na svobodu, ale nevydržím tam dlouho. Místo abxch vzala nohy na ramena a už nikdy ne nevrátila, vždycky se vrátím ,,tam".
Do té černé díry, kde vládne démon s tváří mladé blonďaté dívky v bílých šatech s červenýma očima ( tak vnímám anorexii jako bytost) Místo, kde se fanaticky cvičí až několik hodin denně, kde se přežívá na příjmu vězně v koncentračním táboře nebo ještě méně, a kde je jen nenávist, zima, strach z pohledu do zrcadla, odpor k vlastnímu tělu tak velký, že e v něm téměř nemožné žít, a čísla. Všude jen čísla. Kalorie, příjem, výdej, gramáže...Počet vyjitých schodů... Kdo touhle nemocí trpí nebo trpěl, tohle místo dobře zná.
Důležité je si uvědomit jednu věc. že nás tam nic doopravdy nedrží. Jen naše hlava. Tohle místo existuje jen v naší mysli. A můžeme ho opustit. Musíme to jen chtít. Chtít to víc, než nízké číslo na váze, než nějakou určitou postavu nebo pocit, že alespoň jednu věc máme v životě pod kontrolou.
Ten svět tam venku nás neskutečně děsí. I když víme, jak je nádherný a kolik svobody a radosti v něm je, už ho neznáme. A svoboda dokáže být neskutečně děsivá, protože s seou nese odpovědnost. A vždycky je jednodušší nechat si něco diktovat, než se rozhodovat za sebe a na vlastní odpovědnost. Ale to je život.
Pak je třeba si uvědomit, že v hrobě nám bude hubenost k ničemu. K čemu nám bude vysněná váha, když budeme mrtví? To už se z toho radovat nebudeme. Nebudeme se radovat nikdy z ničeho... Ale když si vybereme život, můžeme.
Cesta ven z toho pekla vede přes střepy, lávu, temnotu a trnité keře, přes ledovou i horkou vodu, po stopách krve, přes pusto a prázdnotu... Ale tam na konci něco čeká... Něco moc hezkého. A konec je v nedohlednu. Ta cesta totiž nekončí na nejnižší ( nebo na jakékoli) jiné váze, jak se většina lidí domnívá. Nkončí s první návštěvou McDonalds... Nekončí s první obdovenou periodou nebo pozitivním výsledkem krevního obrazu... Končí až spoustu let potom... A i tak v nás navždy zůstane trauma z toho místa, kde jsme žili. Ale musíme jít. Protože když zůstaneme ,,tam", tak Budeme trpět věčně. A je lepší přetrpět svůj strach, než trpět na věčně.
A nestačí jen občas vycházet. Nestačí dojít do půlky cesty. Protože to je jen noření se v bahně. To, že se netopíte v moři, neznamená, že nejste až po pás v bahně a nemůžete se hnout. Musíte odejít úplně. Zpřetrhat pouta. A to vám zatemní zrak. Vyrve duši. Cesta přes prázdnotu... Zdánlivě nekonečná a pustá, až z toho budete šílet a budete chtít zpátky do pekla jen proto, abyste viděli aspoň ,,něco". Ale tady se to dělí na úspěšné a neúspěšné.
právě tady je třeba jít dál. A je to jen naše rozhodnutí a naše volba. Nepotřebujeme nic jiného, než pevnou vůli a to, že musíme skutečně chtít být zdraví. Doopravdy chtít.
Komentáře
Okomentovat