Dnes jsem si uvědomila jednu věc. že v anorexii je člověk prostě sám. Je na to sám. Jistě, někdo má podporu okolí. ne každý má rodiče jako já kteří na něj jen neustále řvou, že je nezajímá a vyčítají mu, jak je vyžírá, loudí a jak jim jen všechno sežere a kolik je stojí peněz... I přátelé hrají v uzdravování velkou roli. je skvělé mít přátele, kteří vás neodsoudí a nabídnou vám rameno na vyplakání, popř. vás třeba vezmou na jídlo a podporují a říkají, že to dokážete... partner vás může milovat a dokazovat vám, že i když přiberete, jste pro něj atraktivní. Doktor může připomenout následky hladovění a podváhy, případně zvracení a nadměrného cvičení a dát případné léky. Psycholog nebo terapeut vás může vyslechnout a nabídnout pohled z druhé strany...
Tohle všechno je hrozně důležité a cenné, ale nikdo, kdo si neprošel tím samým a neprochází si tím stejně, to nemůže pochopit. Nemůže. A není to ničí chyba ani vina. Já bych to před pár lety taky nepochopila, nechápala jsem to, nechápala jsem anorektičky a myslela jsem si, že je to o tom že je někdo přesvědčí že nejsou tlustý a že začnou jíst... HAHAHA KÉŽ BY...
V téhle nemoci jste sami, protože lidé to prostě nechápou, a hlavně dost často nemají ani ty znalosti. nechápou, že OPRAVDU MUSÍTE jíst tolik, i když jste sytí enbo dokonce přecpaní k prasknutí a bolí vás břicho. Řekli by vám, ať teda jíte po troškách, jenže přesně to jste dělali přece celou dobu v nemoci... V anorexii, )ale i bulimii, navzdory tomu, že člověk třeba ani nemá podváhu) člověk prostě musí jíst strašně moc. nejen proto, aby přibral. To samozřejmě taky, ale hlavně proto, aby se tělo uzdravilo, zregenerovalo a napravilo všechny napáchané škody. A k tomu je té energie prostě potřeba hodně. Fakt hodně, víc, než kolik by se za normálních okolností vůbec dalo sníst.
Nechápou, že i když pro ně jste hubení nebo dokonce i vychrtlí, vy to prostě nevidíte. Že je to v podstatě jako halucinace... že vy se prostě vidíte tlustí, obézní a odporní a nedokážete se dívat do zrcadla, aniž by jste histericky nebrečeli,a že jak sebestředný povrchní krávy jen celý den brečíte nad tím, jak jste tlustí.... že nejen vidíte, ale i cítíte ty špeky, jak vám přepadávají přes židli atřou se o sebe... Což když to řeknu takhle, tak to tak vážně zní... A možná to tak i trošku je no... Ale takhle to třeba já prožívám a myslím, že nejsem jediná.
Stejně tak nechápou, proč prostě nemůžete přestat cvičit nebo necvičit, když jste unavení nebo vás něco bolí. A proč musíte cvičit do vyčerpání, dokud vás to fakt nebolí a nejste úplně hotoví, protože pro ně je logické to prostě nedělat, když jim to způsobuje bolest. nechápou, že ta věc vás prostě donutí běhat nebo dělat sedy lehy nebo chodit nebo dělat dřepy nebo zvedat činku, i když u toho už brečíte bolestí,a že máte pořád potřebu se nějak trestat a ubližovat si a sami sobě to znepříjemňovat. Protože si neumí představit, že se někdo nenávidí za vlastní tělo tak moc, že ho potřebuje neustále nějak týrat, znehodnocovat a odpírat mu klid.
Protože je to pro ně naprosto dementní a nevidí důvod to dělat. A já v tom taky nevidíms mysl, jen mě to prostě nutí.
Lidé, kteří trpí tím samým jsou často ještě horší než ti, kteří se s tím nikdy nesetkali. protože ne všichni se chtějí léčit. Někdo si tu nemoc opravdu hýčká a staví na tom identitu a vychrtlost chce, z nějakého důvodu opravdu chce být vyhublý, ne jen zdravě štíhlý. A takový člověk, který uzdravení nemyslí vážně, vás jen táhne dolů. Protože vy pak máte pocit, že když se teda léčíte, tak jste jenom nenažranci, co se vymlouvají nebo to cchete prostě dělat taky... Ale víte, že to nejde, protože vy se na rozdíl od nich chcete DOOPRAVDY uzdravit.
A pak jsou tu i takoví, kterým bylo v léčbě dost pomohnuto. Které vykrmili v nemocnici hadičkou, protože to bylo nutné nebo dostali nějaké léky, které jim to usnadnili,a vlastně neměli na výběr. Nestáli 5x denně před volbou, že vlastně jíst nemusejí, a že je to jen a jen jejich svobodná volba. jen jejich touha dostat se z toho, ale v obrovském rozporu s tím, co všechno to způsobuje. A vlastně to něco udělalo za ně, nemuseli se snažit sami. A často ten, koho takhle ,,násilně" léčili se z toho také mnohem dřív dostal a váha se zastavila. Na váze, kterou tělo vyhodnotilo jako svou ideální. Ale někdo už má ten metabolismus tak zničený, že se mu to nezastaví na optimání váze,a prostě přibere mnohem víc, aniž by za to mohl...
Navíc je to orpavdu jen čistě na vás. Dokud se Vy nerozhodnete, že se z toho chcete dostat,a to víc, než cokoli jiného a se vším, co k tomu patří ( tedy přibrat na zdravou váhu, udržovat si jí a jíst) pak vám nic, absolutně nic nepomůže. Můžou do vás narvat jídlo. můžou si s váma povídat a léčit vás. Můžou vám zakázat cvičit... ale dokud nejste rozhodnutí se toho zbavit úplně, pak nic z tohohle nezabere a zabrat ani nemůže. Je to jen o vaší vůli a o tom, že chcete být zdraví víc, než stíhlí, než mít nějakou pro vás přijatelnou váhu, a než nemuset tímhle vším procházet.
A také dost lidí neví, že tou dzravou váhou to rozhodně nekončí. že tím se vyřeší opravdu jen ty nejhorší fyzické následky, ale to, že přiberete a začnete jíst neznamená, že jste se uzdravili. že netrpíte. že už je to dobré nebo že vám nic nehrozí. protože ty psychické stavy jsou orpavdu tak špatné, že od toho, aby jste si ublížili nebo si dokonce sáhli na život, to není zas tak daleko...
Ano, dnes mám hodně čpatný den. Asi je to tím, že po mě už několik dní tahem rodina jen řve, nadává a uráží. Že jsem přibrala velice rychle 2 a půl kila ( asi za týden a půl) že jsem byla dnes u doktora, a ten všechno dost zlehčoval a dost mě odbyl. ( každý má právo na špatný den a nikdo není ani v práci pořád dobrý a důsledný na 100%, to jistě, ale rzovna dneska mě to zozsekalo) že mi bylo z jídla tak zle, že jsem se orpavdu bála, že se skroutím i venku na zemi do klubíčka a budu brečet bolestí, ale i v tomhle stavu jsem do sebe musela nacpat velké jídlo. A pak cvičení... Absolutně jsem to dneska nezvádala, takže jsem cvičila, dokud jsem nezačala brečet, a pak to fakt nešlo, tak jsem se zflákala činkou. A praštila jsem se i do hlavy. Ale ne , nerozsvítilo se mi. A přítel, který si sice sám anorexií prošel ( a prochází) je právě ten, který měl léky, které mu to hodně usnadnili,a stejně hned po ukončení léčby zase zhubl a je sám jak kost a kůže a skoro nejí, ale mě řekl, že dělám z komára velblouda, a vlastně ani on nevyjádřil jediné pochopení, špetku soucitu nebo třeba jen... kdyby mi dal aspoň najevo, že je na mě pyšný, za tu snahu a vůli, to by mi úplně stačilo, ale ne... A tohle všechno mě už strašně ubíjí. A přijdu si, že jsem s tou nemocí zůstala opravdu sama a ona mi jen našeptává ty svoje hrůzy, a tak strašně se nenávidím a nejdarěji bych se vyřezala z vlastního těla...
Ta samota je nejhorší. Protože v téhle nemoci jste sami. A budete sami. A sami se s tím musíte poprat. jen vy. Nikdo vám nepomůže, nikdo to neudělá za vás ( až na ty případy, které jsem zmínila, že to za ně udělali v nemocnici). A tohle všechno je orpavdu strašně těžké, i když se někdy ( ČASTO) chováme jako totoální kreténi... je to jen volání o pomoc, kterou ale nemůže nikdo poskytnout, protože žádná neexistuje.Jen vyrtvat... A to moc bolí.
Komentáře
Okomentovat