Jsem fanaticky závislá na cvičení. Spousta lidí si myslí, jak je to dobře. Když někomu řeknu, že jsem závislá na cvičení, že chodím běhat 10 kilometrů a každý den cvičím, tak mě přesvědčují, jak je to strašně dobře, že je to zdravý a jak je to hrozně super. JENŽE... Ono to má svůj háček.
Teď už cvičím rozumněji, už necvičím dvě tři hodiny denně jako dřív. Ano, cvičím 6x týdně hodinu denně. Obvykle 2x-3x jdu běhat ( na páse těch 10km), obden cvičím břicho a 1-2x týdně ruce a nohy. To zní dobře, že? Ano, cvičit hodinu denně je v pořádku. Je to zdravý, prospěšný a fajn. Ono nejde o to cvičení samotný, tam problém není. jde o můj přístup.
V poslední době jsem si uvědomila, jak moc jsem na tom závislá. Cvičím totiž bez ohledu na všechno, musím cvičit a nejede přes to vlak. Je jedno, jak moc jsem unavená, že se mi nechce, není mi dobře, jak moc mě to třeba bolí, ( necvičím fakt jenom, když mám horečku) že u toho padám, selhávám ( a pak se v afektu flákám čínkama, že mám až modřiny) prostě si to svoje MUSÍM odcvičit. Kolikrát jsem někam nešla nebo šla později, protože jsem v tu dobu měla cvičit. Když nemůžu cvičit v přesně naplánovanou hodinu, šílím. Prostě je to katastrofa a jsem schopná se úplně sesypat nebo si další den přivstat nebo něco zrušit nebo i nevyřešit ( např nejít na poštu, na úřad nebo prostě neudělat něco fakt důležitýho) abych si mohla odcvičit svoje.
Poslední dobou jsem si začala všímat ještě jedné věci. Celej den su naprosto nepoužitelná, smutná, nervózní, neschopná cokoli udělat, myslím jenom na to, jak budu cvičit, ( a ještě na jídlo teda no :D Na to myslím furt) pak teda přijde čas, já si odcvičím svoje, ( i kdybych měla jít přes mrtvoly, prostě si to odcvičím bez ohledu na okolnosti a na to, jak se cítím) a najednou je všechno dobrý. Život má zase smysl, nálada se stabilizuje, já si přijdu jako lidská bytost, která má najednou právo žít a všechno je prostě lepší. Do té doby? Nejradši bych se uklovala...
Je to fakt jako si šlehnout drogu. V tom je můj problém. A už zase myslím na další den, jak musím všechno zařídit tak, aby mi do toho cvičení absolutně nic nevlezlo, aby to prostě vyšlo za každou cenu. A jsem schopná tomu opravdu přizpůsobovat celej den, a zase na to myslím, jak to budu mět odcvičený, aby bylo všechno dobrý. A takhle pořád.
Obcesivní cvičení k mé nemoci bohužel patří, je to jeden z hlavních projevů, ale když jsem si to uvědomila, jak jsem na to strašně fixovaná, jak přes to prostě nejede vlak a hlavně ty pocity okolo toho, vylekala jsem se. Protože mám fakt problém. Ne to cvičení samo o sobě. To už je teď v pořádku, držím se té hoďky, max 70ti minut denně ( třeba když jdu běhat a chcu si doběhnout kilometr¨) problém je můj přístup a to, jak jsem na tom totálně závislá. jak bez toho nefunguju.
Popravdě nevím moc, co s tím. Ohledně cvičení se chovám fakt jak feťák, co nedostal svoji drogu, pak jí dostal, je v klidu, a už jen myslí na další den, jak si ju sežene zase...A to je něco, co lidi nechápou. Když někomu řeknu, že jsem závislá na cvičení, buď mele o tom, jak je to strašně úžasný nebo řekne ,,TAK PROSTĚ TOLIK NECVIČ". A nechápe, že kdyby to šlo, že by asi bylo po problému...
Nechci, aby mi něco takhle ovlivňovalo život, ale vůbec nevím, co s tím, jak k tomu získat lepší přístup. Pomalu začínám cvičení spíš nenávidět, jak se do něj vlastně nutím, v přesně určený hodiny, v přesně určeným množství a hlavně ZA KAŽDOU CENU. Ale o to víc mám pocit, že musím.
Komentáře
Okomentovat