Nebude to ... za rok

Tohle píšu hlavně kvůli lidem, kteří mají stále pocit, že porucha přijmu potravy je záležitost několika měsíců nebo dokonce týdnů.

Nedávno jsem mluvila s otcem a řekla, že mám strach z pátečního vážení a on se úplně udiveně zeptal? ,, Tebe to ještě pořád stresuje?" NO TO SI PIŠ, ŽE MĚ TO STRESUJE! ASI MI TO NEPŘESTANE BÝT Z TÝDNE NA TÝDEN FUK! Popravdě, v tu chvíli jsem nevěděla, jestli začít ukřívděně brečet, dost důrazně mu to vysvětlit nebo to nechat být... nakonec volím kombinaci těch polsedních dvou věcí... vysvětlím to tady a před ním jsem to nechala být.

On to nemyslel zle. Prostě si to jenom vůbec neumí představit. Jemu je úplně jedno, kolik bude mít na váze, pokud ho to teda nebude ohrožovat na životě. je mu úplně jedno, jestli je tam o tři kila víc nebo míň. Většině lidí je to jedno. Jasně, třeba pět kilo už by dost lidí trápilo, ale půl kila nebo kilo nepovažují vůbec za rozdíl... pro mě je i půl kila rozdíl rána nožem.

Průměrná doba na vyléčení se z anorexie se uvádí 6-7 let. LET. Ne dní, ne týdnů, ne měsíců...

Obecně se říká, že tak dlouho, jak to trvalo, tak 2x tak dlouho se z toho bude tělo dostávat. Takže když ím někdo trpí půl roku, fyzicky se z toho bude dostávat rok. V mém případě by to tedy byly tři roky... A to je řeč jen o těle. Psychika se z toho bude dostávat mnohem dýl. Celé roky, možná už napořád. Možná že už to nikdy nebude dobrý, a člověk jen přijme to, že musí nějak žít, aby fungoval, bude mít zdravou váhu, ale v hlavě to bude mít do konce života. Navždy bude anorektik. jen fyzicky vyléčený a nějak smířený s tím, že musí určité věci přijmout, aby přežil.

Vždycky je to boj na dlouhou trať. A i po tom, co se uzdraví tělo, ještě dlouho DLOUHO potom, se bude uzdravovat duše. A i ty fyzické následky tam některé budou ještě třeba několik let. ( občasné nevolnosti, neschopnost dobře strávit některé potraviny, hormony, polámané vlasy, horší pleť, slabší srdce, ledviny nebo játra, snížená schopnost reprodukce)

To, jak se člověk naučil žít a myslet si z té hlavy prostě nevyrve. Prostě když se vidí tlustý, nepodívá se jednoho dne najednou do zrcadla s tím, že už není... když se naučil se jídla bát, tak se bude dlouho bát. Vy, co se bojíte tmy, pavouků nebo výšek, umíte si přestavit, že by vás to najednou vůbec nevzrušovalo?

Člověk si taky utvoří určité zvyky. Cvičit po jídle nebo před jídlem, jíst určité potraviny na určitá denní jídla, jíst v určité hodiny... A to je prostě hluboce zakořeněný zvyk. právě opakování rituálů je u anorexie hodně časté a člověk se na ně strašně fixuje. Proto se lidem s anorexií tak často diagnostikuje obsedantně kompulsivní porucha... Protože na těch jejich rituálech spojených s jídlem a cvičení prostě stojí celý jejich svět. Stojí na tom všechno.

A ano, porušit je jakýmkoli způsobem pro takového člověka je obrovský problém. A fakt je to i důvod pro to šílet, když se to nemůže přesně dodržet. Člověk s anorexií má v hlavě jen to jedno. Na nic jiného mu nezbývá energie. Takže celá jeho existence stojí právě na těchto rituálech a těch se nezbaví za týden... Vemte si, že nějak žijete. Máte v životě určité návyky. Jde to přirovnat i k tomu, že večer chodíte spát a ráno vstáváte. A teď si představte, že by jste měli chodit spát ve tři odpoledne a vstávat ve dvě ráno...

Člověk s anorexií nebo bumimií taky úplně ztratil nějaké normální stravovací návyky. neumí jíst normálně. Umí buď hladovět nebo se přejídat obrovským množstvím jídla. A je fakt strašně těžký se to zase naučit. Popravdě, od nemocnice jsem čekala nejvíc právě to, že mě tam naučí zase normálně jíst. Jenže to se za těch 6 týdnů fakt nedá... U tohohle jsem sama byla naivní a čekala, že to budu umět po těch ani ne dvou měsících. A neumím to do teď. Je to samozřejmě lepší, ale pořád to není ono. Pořád si některé potraviny sama nedokážu vzít, u jiných naopak nemám záklopku a strašně se jich přejídám, musím mít právě na jídlo přesně určené hodiny a jídlo nikdy nevynechat, jinak ho pak odkládám až do večera, a pak se strašně přejím nebo začnu úplně nesmyslně plácat ( lučinu s jabkama a paprikama, zajím to tvarohem a kyselýma okurkama, do toho nějaký ovoce, žervé, zelí, samotný kakao...) prostě jakmile se naruší ,,systém", jsem bezradná. Stále.

Okolí také často čeká, že jakmile přijdeme s léčebny, budeme úplně v pořádku, půjdeme s nimi do cukrárny a do KFCéčka, doma budeme normálně jíst, budeme mít na sebe normální pohled a nebudeme řešit jídlo. Tohle je tak strašně naivní! Za ty dva měsíce, co tak léčba obvykle trvá, se toho moc nezmění. Max nás o pár kilo vykrmili, ale to je tak všechno :) Ta opravdová práce a léčba začíná právě až po propuštění. Teprve pak se ukáže, jestli to sám člověk s tou léčbou myslí vážně ( pak následují roky samoléčby v kombinaci s případnou terapií u doktora a boj na dlouhou trať na několik let) a nebo ne ( pak následuje recitiva ).

Ale z hlavy se to opravdu nevymaže za měsíc, dva ani tři. Ani za rok. I já si to do poslední chvíle nalhávala. Když jsem se šla léčit v létě, byla jsem přesvědčená, že na podzim už budu v pohodě... Když jsem se šla léčit na podzim, byla jsem přesvědčená, že touhle dobou budu v pohodě... A ono vážně ne :) Sice jsem se hodně posunula, ale opravdu to záhadně nezmizelo, jako mi záhadně mizí klíče a dokladovka... XD

Stejně tak se to opravdu nevyřeší tím, že si člověk jednou zajde na dort nebo do restaurace. To, že jednou sní zákusek, řízek nebo čokoládu, ho nespasí ani tím není vyléčen. Kdyby to bylo opravdu takhle jednoduché, pak by poruchy přijmu potravy nebyly žádný problém :)

Možná to bude boj už napořád. Ale na několik let minimálně. A v té hlavě toho vdycky asi kousek zůstane a při sebemenší blbé poznámce, hoším období nebo kterékoli blbosti to může dost ostře zase vyskočit na povrch... Nikdo neudělá cvak a nebude to najednou dobrý. Nevrátí se z léčení a nebude to pryč. Nebude to úplně pryč ani po měsících nebo po roce snažení. Je to opravdu hodně dlouhodobá záležistost. proto PROSÍM, mějte s náma trpělivost a pochopte, že se to nespraví za chvilku. že určité věci ještě po dlouhé době budou problém, i když jiné už ne. Že budou dny, kdy to s náma bude horší. Nedivte se nám, že to i po dlouhé době furt máme v hlavě a určité věci jsou pro nás i po dlouhé době problém, strach a těžkost, i když už se zdá, že jinak jsme z toho relativně venku. A že nás to občas z ničeho nic ,,chytne" i když se zdá, že pro to není absolutně žádný dovůd.

Tak to bohužel je a věřte, že kdyby šlo mávnout proutkem a nechat to jen tak zmizet, každý by to bral všema dvaceti. Ale žádná kouzelná víla nepřijde. Chce to čas, strašně moc času, trpělovosti, ale hlavně naší práce a našeho odhodlání, protože kdo doopravdy a na 100% nechce se z toho dostat, uzdravit se a vymanit se z toho, kdo není na 100% rozhodnutý se toho zbavit tady a teď, ten se toho nezbaví.

Pomůže jen čas, ( opravdu hrozně dlouhý) víra a strašně moc pevné vůle a rozumu a upřednostněné zdraví před vším ostatním :)