Někdy přemýšlím, co by bylo, kdybych anorexií nikdy neonemocněla. jaká bych teď asi byla? No, asi o 5 nebo 10 kilo těžší :D A štastnější? Nevím... Asi ano. Určitě svobodná. Naprosto svobodná. Dokázala bych jít večer spát, aniž bych neměla odcvičeno, neotáčela bych všecky obaly a histericky neštudovala, jestli to náhodou nemá moc kalorií, moc tuku nebo přidaný cukr...
Nepočítala bych si každý jídelníček týden dopředu. Netrávila bych hodiny v krámě prohlížením si potravin, které nemám odvahu si koupit. Nebála bych se každý pátek, že ručička váhyukáže až moc. Klidně bych si neplánovaně dala zmrzlinu jen proto, že by bylo teplo, klidně bych si na oslavě dala kus dotru, vypila neskafé, i když je v něm hodně mléka, klidně bych si k snídani dala toasty, protože bych na ně měla chuť a ne přesně 30g vloček, banán a bílý jogurt, protože bych to měla naplánované a vypočítané tak, aby mi to sedělo do celého dne... Ta svoboda by asi byla krásná. Ale popravdě... Neumím si představit, že bych tohle byla já. Už ne.
Jednou jsme se s přítelem bavili o tom, jaký to bylo dřív, před tím. A nedokážeme si to přwsně vybavit. Já si pamatuju, jak to bylo, ale nepamatuju si ty pocity. Je to jako sen, nebo jako matné vzpomínky na minulý život. Už se tak neumím cítit, neumím tak myslet...Už to prostě není. Jsou vzpomínky, ale čistě faktické, žádné emoce. Je to jen jako vzpomínat na film, který jsem viděla.
Do první dimenze se vrátit nedá. Už nikdy to nebude úplmě jako dřív, to prostě nepůjde. Ale existuje ještě nějaká třetí. Za tou druhou, ve které je jen hlad, bolest, kontrola a která vede až ke smrti.
Opravdu nemá cenu neustále bušit na dveře té první. Ta je na dobro zavřená. Místo toho se musím soustředit na to, abych se udržela v té třetí. Ve které sice není úplná svoboda. Ve které je pořád strach z váhy, respekt z jídla a posledlost jídlem. V ní se pořád vidím odporně tlustá, i když to tak není, a pořád budu na jídlo nezdravě fixovaná a budu ho muset kontrolovat. I v téhle dimenzi se cvičí intenzivně alespoň hodinu každý den.
Ale je to to nejlepší, co mě může potkakt.O víkendu jsem měla nanuka. Už druhého. Mám splněné svě položky ze seznamu sladkostí. Občas jím i pečivo. S přítelem plánujeme, že si uděláme celozrnný chleby ve vajíčku. Jedla jsem tučný jogurt. Ochutnala jsem kousíček marcipánu. Jím vajíčka i se žloutkama. Občas se odvážím pod něco kápnout trošku oleje. Občas si dám i přílohu nebo lžičku medu do kafe. Přibrala jsem na 50 kilo. A stejně musímj přibrat ještě aspoň 4 kila. Proč? Protože sakra můžu! Není nic, co by mi to doopravdy zakazovalo, jenom hlas v hlavě. Ale já ho nemusím poslouchat.
Ten den, kdy bylo tak teplo, a já se přesto klepala zimou v županu, páteř mě tlačila tak, že jsem se nemohla opřít a z hlavy jsem vyčesala několik chuchvalců vlasů mi došlo, že toho mám prostě dost! že už to stačilo. Nemusí to tak být. Nic mě k tomu doopravdy nenutí. Není to můj osud ani moje poslání, jak jsem si někdy chvílema myslela.
Může existovat život ve třetí dimenzi. Ne život úplně bez anorexie. To už prostě nepůjde. Ona mě nepustí, nepřestane do mě hustit ty svoje nesmysly. nepřestanu jí slyšet. Ale můžu se naučit jí aspoň z větší části ignorovat a neposlouchat.
A to může každý. Je to jen o tom, jak se kdo rozhodne :) A je to jako dostat druhou šanci. jako žít život od začátku. A proto je to těžký. A děsivý. A člověk to ze začátku neumí. je to jako být znova dítětem. Vlastně i fyzicky...Ale ten, kdo o ní stojí, tu druhou šanci má :) Stačí si jí jenom vzít. A spálíte si ruce, bude to bolet a jizvy se nikdy úplně nezhojí, ale jde to, stačí jen zavřít oči, zatnout zuby a vzít si jí a už nepustit!
Komentáře
Okomentovat