Ono to úplně nejde. Člověk, který žil pro to, aby hubnul, který byl pro to ochotný i umřít se nepřestane bát přibírání a nepřestane v hloubi duše chtít hubnout a mít ještě míň, než kdykoli před tím...
Ale je třeba si uvědomit, proč to děláme. Proč jsme se tak rozhodli, i když to tak moc bolí, a když to vlastně nechceme, ale víme, že je to nutné...
Ode dneška jím 1700-2000 kcal. A jsem rozhodnutá přibrat na 55 kilo a na tom udržovat a naučit se s tím žít...
A popravdě, dnešek byl hodně špatný. Cvičila jsem skoro 3 hodiny a měla jsem chuť to jít zkusit vyzvracet ( i když jsem si přesně 8x vyzkoušela, že mi to fakt nejde a že by mi to zase akorát vyteklo nosem a dva dny by mě to pálilo...)
Chtěla jsem si omlátit hlavu o zeď, přestat, jíst 1200, hubnout... Pokud přibíráte z anorexie, určitě vám tyhle pocity nejsou cizí. Ten strašnej pocit, že už to nemůžete mít pod kontrolou, že budete muset být tlustí i navzdory tomu, co všechno jste udělali a obětovali tomu,a byste byli hubení...
Tady je třeba si to uvědomit. Vzpomenout si, jak nám bylo. když to bylo nejhorší. Já jsem omdlívala skoro každej den, pořád brečela, kvůli úplně všemu. Nbyla se mnou řeč, protože jsem nebyla schopná se ani s nikým normálně bavit. Nemyslelo mi to. nebyla jsem schopná si ani koupit šalinkartu. Vzpomínám si, jak jsem si ju šla koupit, a byla tak ,,tupá", že jsem nebyla schopná říct, co vlastně chci. Nebyla jsem prostě schopná jí koupit XD Jako retard. jak jsem měla podviživenej mozek. Všechno to usínání v hodině, bolesti celýho těla, sezení v křeči na záchodě, protože se prostě nedalo si normálně dojít, neschopnost sedět, protože všechno tak tlačilo... To už zpátky nechci.
V téhle chvíli by se taky mohl člověk leknout přibraných třeba tří kil a chtít je zase zhubnout. Ale proč? Abysme to pak stejně museli zase nabírat zpátky? V jednu dobu jsem to tak dělala. Vždycky jsem přibrala 2 kila, a pak jsem si je radši pro jistotu zhubla... Abych si je pak mohla nabrat znova a zase zhubnout XD Jenže to je jako stát na místě. To člověk nemusí dělat radši vůbec nic. Pokud se chce pohnout někam dál, musí to udělat a necouvat furt.
Chci, aby mi zase narostly vlasy. Nechci být asexuál. Nechci mít všechno oblečení velikosti S posmínané hrstí spínacích špendlíků. Chci se zase pohodlně opřít v autobuse.
Tohle je prostě jedinej způsob, jak se z toho vylízat. Přibrat. Jíst. A hodně. Protože tělo, který jsem ničila se nezotaví na bazálu. Nezotaví se na udržovacím příjmu. Nezotaví se na podváze ani 3 kila. Dokud nebude mít aspoň tu nejnižší zdravou a opravdu dost jídla, dost VŠECH živin, nevyléčí se. Všechno ostatní je jen jeho další ničení, i když pomalejší a událnivě neškodné. Bude se opravovat hodně dlouho. I po tom, co už se bude zdát, že je to dobrý. A hlava, ta se bude bouřit celou dobu a ještě dlouho po tom.
S každým kilem nám nepřibývá špek, ale léčivý materiál. A hlavně, rychle nabytá hmostnost ( A že to může jít opravdu rychle a skokově nebo může váha lítat plus mínus 2,3 i 4 kila ze dne na den... Ano, to se opravdu stává. Ale není to čistý tuk, nemůže být :) Tak to enfunguje. Tělo se snaží si udělat vyšší hmostnost a to ze všeho, co kde sežene. Takže voda, glykogen ve svalech, strava ve střevech... To všechno se snaží najednou anshromáždit a obalamutit tak samo sebe a získat NĚJAK hmostnost, která mu dlouho chyběla. Ale nikdo nepřibere 5 kilo tuku za týden. Nikdo nepřibere kilo tuku za den...Proto, pokud to jen trochu jde, je lepší na tu váhu pár týdnů prostě nelézt. Dyť ono se to nezblázní, je to jenom digitální číslo na kusu skla nebo kusu plastu... neříká nic o složení těla ani o tom, jak doopravdy vypadáme nebo jak na tom jsme.
Ale jediná cesta z té pasti je skrz hořící kruh. Kdo se nedokáže spálit, bude hořet pomalu, ale zato pořád.
Je třebaq si uvědomit, co chceme. Být normální, žijící a jednou i šťatsný člověk, nebo anina polomrtvá loutka...
Komentáře
Okomentovat