Vracím se

Poslušně hlásím, že jsem propuštěná .)

Konečně mě propustili. jenže teď toho bude fakt moc.Zameškané dva měsíce v maturitním ročníku udělají opravdu hodně a teď se z té školy nejspíš zblázním :( Do toho příprava na přijímačky na vysokou :/

Mám málo času a hlavu plnou starostí, jak všechno půjde dál...ale o tom více zítra, pozítří...mám ted náladu zase psát, na témata, která se mě týkají, tak doufám, že si pěkně počtete i vy:)

Včera jsem byla i na brigádě, na focení, takže jsem si během chvilky vydělala 2 litry, což se hodí, protože ještě nemám nakoupenou dobrou půlku dárků... jak se znám, tak je zas budu nahánět 23 :D A balit dvě hodiny před Ježíškem :D

To léčení mi ale dost pomohlo, možná ne s tím hlavním, s čím jsem tam byla, ale s pohledem na můj život a vnímáním. Dost věcí jsem si tam uvědomila.

Se svojí nemocí jsem jistý pokrok udělala, ale pořád je to velký problém. Povedlo se mi nabrat z necelých 44 kilo na 50 a fyzicky se cítím o moc líp, úplně se do mě vlil nový život. Psychicky to ale nenesu vůbec dobře :( 50tka je opravdu krizový číslo, vím, že bych měla přibrat ještě 4 kila, ale ta představa mi vhání slzy do očí a zvedá žaludek.

Venku z toho ještě nejsem. Sice jsem na tom o dost líp, ale ty myšlenky tam pořád jsou, furt mi to šrotuje, hlava je pořád jedna velká kalkukačka na kalorie a jídlem se zabývám v podstatě neustále. A cvičím, přestože bych ještě neměla, i když už mnohem rozumněji.

Bude to ještě dlouhá cesta a budu muset postupovat jako při závislosti. Doživotní abstinence, akorát s dietama. Protože vím, že jakmile bych jednou začala, jednou ubrala nebo začala vynechávat, rozjelo by se to znova :(

Na každé jídlo mám nastaveného budíka a snažím se jíst ve stejné čas, jako v nemoncici.

Doma...no, tam to lepší nebude. Navíc se to doma začalo řešit a já nevím, jestli mám být ráda, že nakonec nejsem rodině úplně ukradená, jak to dlouho vypadalo, a nebo spíš nebýt ráda, protože to opravdu neřeší moc rozumně.

Navíc máma dělá pravý opak toho, co jí doporučila psycholožka, nemyslím, že by to dělala schválně, ale v tomhle je fakt jak malá, vždycky dělá opak toho, co se jí řekne XD

A to pozitivní? Někoho jsem potkala ^-^. Někoho, kdo si před dvěma rokama prošel tou samou nemocí, takže je super, že mě v tom chápe a zároveň má na to i zdravý pohled.

Navíc mezi náma něco přeskočilo, což mě strašně děsí, protože vím, jak tyhle věci dopadaj, ale zase je úžasné zase něco cítit. Fyzicky jsem pořád jak mrtvá, ale aspoň emočně něco cítím. A vím, že k někomu něco cítit je to, čemu bych se měla vyhnout ze všeho nejvíc, ale obávám se, že už je pozdě. A dospěla jsem k závěru, že i kdyby to zase skončilo katastrofou, že to za to stejně stojí.

Chci za minulostí udělat tlustou čáru a začít tak trochu nový život s novým nastavením a s novým pohledem na život, protože život zase jde dál. :)

Stejně teď bude hlavní ta škola, přes to bohužel nejede vlak. Blbý je, že se to tak sešlo...že přes Vánoce budu muset dohánět to zameškané :( takže tento týden se opravdu nezastavím...škola, chystání na Vánoce,balení dárků, jíst pokaždé, když zazvoní budík :D A neflákat to, hlavně ty sacharidy...To je největší kámen úrazu. Do toho i tu občasnou brigádu...bez té to úplně nejde. Ještě že mám teď tak úžasnou a tak dobře placenou práci :3

Navíc musím fakt děkovat Bohu, že jsem se z toho dostala, protože když jsem přišla do špitálu, byla jsem úplně v háji, doktorka řekla, že mám štěstí, že mi zatím neselhaly ledviny...tohle by člověk v 19ti slyšet od doktora neměl...Sice se všechno ještě nedalo do pořádku, ale spousta věcí se opravdu zlepšila -myslím ohledně zdraví.A za to musím být vděčná, protože nechybělo málo a nemusela jsem tu taky být nebo by následky mohly být nevratný. O to víc jsem si uvědomila, jaký jsem měla štěstí.

Myslím, že navzdory všemu jde všechno k lepšímu. Potkala jsem někoho, kdo ve mě zase probudil city, mám zase sílu a vůli žít a hlavně chuť se ze všeho vyhrabat a změnit spoustu věcí. Protože jsem pochopila, že tak, jak to bylo, to prostě nešlo dál.

A nebude to vždycky růžový, ale samo to nepůjde už vůbec. A člověk musí asi narazit na dno, aby se měl od čeho odrazit :)