Bude líp :)

Po strašně dlouhé době se zase usmívám a věřím v budoucnost.
Myslím, že začalo jedno z mých nejhezčích období vůbec.

I přes všechny ty úzkosti, deprese a sebenenávist a kus ztraceného života vždycky budu anorexii za jednu věc vděčná. ( nebo spší snaze uzdravit se z ní) Kdyby se neobjevila, nikdy bych neheldala cesty, jak z toho ven a nenarazila na něj :3
Nikdy jsem nevěřila v osud... ale teď, když jsem našla svou spřízněnou duši se na to dívám jinak.
Myslím, že nebyla náhoda, že jsme si oba museli projít tímhle svinstvem.
Teď už mi jen zbývá doufat, že nám budou hvězdy přát.

Po tom všem, co jsme si oba prožili jak s touhle nemocí tak v našich nepovedených vztazích, si to oba zasloužíme.

A teď opravdu, reálně věřím, že už bude zase dobře. Sice ne doma, ale v životě ano.

Zažila jsem toho za těch krátkých 19 let, co tu jsem, hodně.
Byla jsem nahoře, a pak zase dole.
Smála jsem se i plakala.
Chtěla jsem všechno vzdát, na všechno se vykašlat, ale nakonec jsem se začala snažit, a teď zase žiju.
Poznala jsem spoustu nových lidí a o některé i přišla. O ty, pro které byla moje diagnóza něco, co nedokázali překousnout. Nechápali, že jsem nikoho nezabila, ale ,,jen" přestala jíst.
Hlavně za poslední rok byla moje cesta hodně trnitá, ale já jsem neskutečně vděčná za to, že jsem tam, kde jsem.
Neměnila bych.

Hlavně bych vůbec nevěřila, že budu ještě někdy schopná se zamilovat, dokonce že budu schopná něco cítit, protože jsem byla totálně bez emocí, ale stalo se a místo abych byla strašně zděšená a naštvaná na sebe, jsem prostě jenom šťastná.

Nejenom že já budu naživu, ale i moje srdce bude naživu.