Tak jsem tu se slibovaným článkem. Asi ho rozdělím do dvou nebo tří článků, aby neměl 20 kilometrů XD.
Už druhým týdnem jsem na psychiatrii na oddělení 24, kde se spolu s dalšími čtyřmi spolupacientkami snažíme porazit tu hnusnou mentální anorexii...
Nenesu to úplně dobře. Když jsem sem přišla, vážila jsem sotva 44 kilo... Během týdne mě vykrmili tak, že jsem přibrala přes dvě kila :( Jo, vím, že je to dobře, ale prostě je to šíleně rychý, je to hrozný skok. Pořád se nedokážu vyrovnat s tím, že už nemám a nikdy nebudu mít 44 kilo a že budu muset přibrat nejmíň na 53. Hrozně se toho bojím a pořád se s tím nedokážu vyrovnat, hlavně se bojím, že to bude až moc rychle a že těch 53 budu mít už v pondělí... ( kdy nás váží) No nic, jdu ale popsat, jak to tu probíhá. Ukázku toho, jak se tu jí, jsem napsala už v minulém článku...
Ale navzdory všem těm splínům, slzičkám z těch ( pro mě) vysokých čísel na váze a neustálému bagrování, z čehož je mi psychicky i fyzicky zle, jsem ráda, že jsem tady a že mám příležitost se uzdravit. Pořád se snažím vnitřně tak nějak smířit s tím, že prostě nebudu vychrtlá. Že jíst se musí atd. Protože chci zpátky svůj život. A být zdravá. A jediná možnost, jak se z toho opravdu dostat a jak začít zase normálně žít, je prostě to strašně moc chtít. Mít to jako prioritu, třeba radši přibrat dvě kila navíc a pak se s tím učit žít, ale prostě chtít se uzdravit a udělat za životem s anorexií tlustou čáru... Protože už toho bylo opravdu dost a žít se tak nedá...
A zároveň jsem na sebe naštvaná, co jsem sama sobě způsobila. Úplně jsem se rozbila. Chybí mi všechno, minerály, soli, kyseliny, železo, netvoří se mi krvinky, začaly se mi odvápňovat kosti a mám prý štěstí, že mi zatím fungují ledviny...když jsem přišla, měla jsem tep zase okolo 48 za minutu... Nefungovalo mi trávení, museli mi dávat léky na trávení, abych vůbec mohla začít jít ( pořád je beru). Snažím se myslet hlavně na tohle. Co mi anorexie způsobila a co mi vzala a ne se soustředit na váhu a čísla...
Jak začít...Tak asi režimem na oddělení. Budíček je v půl sedmé ráno, ale než se vyhrabeme z postele, je nejmíň sedm :D ( Na rozcvičky chodit nesmíme...)
Potom léky na trávení a v půl osmé snídaně. Musím říct, že tady se furt jenom žere...Každé dvě nebo dvě a půl hodiny...A člověk se tomu nevyhne. Po každém jídle doneseme tác sestřičce, a ta zapíše, co jsme snědli. A prý musíme jíst minimálně porce jídla, jinak nás propustí...
Hodinu po jídle musíme být na pokoji, být v klidu a nesmíme ani na záchod. ( abysme nezvraceli). V devět je potom komunita a v půl desáté už je svačina. Ten již zmíněný přídavek, který má jeden minimálně 200 kcal, ale bude to víc, protože je k tomu ještě ten protein...Já to přesně nechci vědět... ( a ten je 3x denně, naposled v 8 večer - žádný přeruovaný půst tu člověk nemá šanci držet...)
Po svačině máme terapeutické skupiny, zatím jsme měli jen tři a je to hodně emocionálně vyčerpávající. Vždycky všechny brečíme a otríváme opravdu 13cté komnaty...Ale asi je to potřeba. Z těch skupin mám hodně dobrej pocit, věřím, že budou přínosný. Bez mluvení o tom to nejde.
Skupina je do půl dvanácté a ve dvanáct oběd. Musíme sníst aspoň půlku porce, ale teď už po nás chtějí celé ( to se zatím povedlo jen jednou jedné...)
Po obědě zase hodina na pokoji a od jedné jsou dílny. Já chodím na keramiku a ta je úplně super :3 Dílny jsou do půl třetí, a pak následuje zase naše slavná svačina - nutridrink s proteinovou kaší.
A od tří máme osobní volno. To so obvykle čtu nebo se jdu projít ( i když to neradi vidí - nebo tajině cvičím, ale jen trošku, nechci to bojkotovat a rebelovat, takže ne jako předtím, ale třeba 60 dřepů a pár minut s činkami - i to samozřejmě tajině ) nebo koukám na seriál a nebo kecáme se spolupacientama.
V půl šesté večeře - velmi vydatná - Po ní zase hodina na pokoji. A v úterý a čtvrtek je od sedmi večírek - zpíváme, povídáme si nebo hrajeme hry a každé pondělí a středu je večerní relaxace.
V osm pak druhá večeře, naše velmi milované přídavky ( ano, takhle na noc nás napráskaj) a v devět třetí večeře :D Ale ne opravdová, jen těch léků a vitamínů je tolik, že tomu říkám třetí večeře.
V deset pak večerka.
Váží nás vždycky v pondělí v šest ráno ( ano, tahaj nás kvůli tomu z postele) a v neděli večer měří tlak.
Někdy nám způsobí infarkt tím, že nás namátkově převáží jindy, to se mi stalo ve středu a když jsem tam viděla těch 46 kilo, neubránila jsem se slzám a do teď se klepu hrůzou, že tam v pondělí bude třeba 50... Ale o mých vnitřních bojích s tím vším zase příště...A boj to teda je. Ale hodlám ho vyhrát, tentokrát jo.
Ano, ty zasraná krávo, tentorkát potáhneš a to definitivně!
Komentáře
Okomentovat