Ještě mám před sebou dva týdny, ani ne. 12. nám končí PPP skupina a v pátek ten další týden nás budou propouštět...
Z propouštění jsem nerózní, hlavně proto, že se bojím, jak to pak bude doma. Tady je to jedoduchý, na jídlo nás zavolaj, posadí nás k němu a musíme všechno sníst...Ale doma na to budu sama, nikdo nade mnou nebude stát a nikomu nebudu muset jít ukázat tác s jídlem, že mám vše hezky dojezené...Budu muset jíst sama a opravdu jen proto, že sama chci a ne proto, aby se doktorka nezlobila, abych to nemusela vysvětlovat sestřičkám nebo aby to nedemotivovalo ostatní pacientky...To bude asi úplně nejtěžší.
Musím teda přibrat na minimální zdravou váhu, což je těch 54 kilo a z toho čísla se mi úplně zvedá žaludek. Ale pořád nám říkají, že jak se dostaneme na tu zdravou váhu, budeme klidnější, že už to enbudem tak řešit a tolik lpět na podváze a že se to všechno urovná...no nevím. Mám problém smířit se i s tou váhou, co mám teď.
Jinak jsem věčně pořád přejezená, nafouklá a bolí mě břicho, to bohužel trvá, výčitky a strach z jídla také, ale zase mám pořád obrovskou vůli to změnit a i tak s tím bojovat. Opravdu to není snadný do sebe ráno narvat dva rohlíky s máslem, jabko a jogurt, o dvě hodiny později vypít přídavek, pak za další dvě a půl oběd, pak, než se člověk zmátoří, další přídavek, pak docela velká večeře a dvě a půl hodiny po ní zase přídavek...Do toho to ještě musím neustále prokládat švestkama s podmáslím nebo podmáslím a šťávou z řepy, protože to je to jediný, co na mě platí, nějaká jejich laktulóza a podobný pitomosti na mě vůbec neúčinkují...
Do toho se ještě blíží Vánoce...A s tím spojené cukroví a šťědrovečerní večeře, která se ode mě tak nějak bude očekávat...No nazdar hodiny.
Kromě toho jsme taky zjistili, že jedna z nás nehorázně podvádí, rozdává a mění jídlo, zvrací a před vážením se nalívá vodou...Což o to, to je její věc, je dospělá, a pokud se chce zabít ( protože ona je na tom opravdu tak, že by mohla umřít) je to její boj, ale co mi vadí je to, že z nás všech dělá idioty. Všem nám lže, i doktorům a sestřičkám a na skupině před náma předstírá, že se stejně jako ym snaží a chce vyléčit...no a pak se dozvíme tohle -_- Hlavně nechápu,c o tam teda dělá. na ten program se čeká několik měsíců a dostat se do něj nebylo vůbec lehký. Jsme tam všechny dobrovolně, protože se vyléčit chceme...Takže nechápu, proč tam někdo jde, když to nemyslí vážně a celou dobu to jenom obchcává.
Cobych tak napsala pozitivního? Jídlo je pořád problém, i když to jde... jde to překonat, když člověku nic jinýho nezbývá a opravdu se na jídlo neumírá :) Už mi vysadili tobolky na srdce, takže srdíčk už funguje, jak má :) Třeba se i ty vlasy zpraví...
Nemůžu ale ignorovat to, jak se do ěm zase vrací život, i ostatní si všimli, že je to jak kdybych znovu ožila, vrací se mi energie, emoce, smích i touha po životě, a celkově už nejsem tak prázdná. Snad ožiju ještě víc a všechno se vrátí do starých kolejí.
Z té trosky, co se musela opírat u čajové konvice o stůl, když přišla, se postupně zase stává holka, která pomalu ale jistě získává zpátky svojí jiskru.
Ať je to sebetěžší, ať mám sebehorší stavy, strachy paniky, strašný výčitky z jídla a touhy držet jablečný detox a všechno hned vycvičit, chci se dál drřet té správné cesty.
Další zprávu podám asi až po propuštění, tak zatím ahoj...Jdu na svačinu :D
Nicméně furt vypadám takhle -_- I po přibrání skoro pěti kil, přitom se cítím strašně otylá nafouklá a obézní...Nesnáším to zkreslování!
-_-
Komentáře
Okomentovat