Tak, jsem tady s druhou částí. Musím říct, že pro mě bylo nejtěžší vymyslet otázky pro tuhle část. Chtěla jsem odpovídat na takové, které mohou reálně někoho zajímat a objasnit některé věci a záležitosti ohledně lidí s anorexií a vysvětlit, s čím se potýkají a jak.
A protože je tenhle článek věnovaný hlavně všem, kteří mají ve svém okolí někoho s anorexií, zaměřila jsem je hlavně na toto téma a řeknu i věci, ze kterých by si někdo mohl brát příklad a inspirovat se tím...K tomu chci říct, že to rozhodně není mým úmyslem, a i když o tom vím, také vím, že ten, kdo je prostě rozhodnutý to dělat, to dělat bude a najde si i svoje fígle bez ohledu na to, co si kde přečte...A sebehorší článek na téma následky anorexie, fotky a popisy toho, jak je to strašné a že na tom není nic hezkého bude ignorovat, protože si povede svou...bohužel... No nic, jdeme na to.
1- Proč chtějí jíst o samotě?
Protože se stydí za to, že jí a cítí se blbě, když je někdo u jídla vidí. Cítí se o to víc provinile. A někdy taky proto, aby se mohli jídla potají zbavit...ale hlavní důvod je opravdu ten, že si nepřejí být u jídla viděni, protože v tu chvíli sami pro sebe selhávají a ve svých očích dělají něco špatného.
A taky jídlo není věc, kterou by si dopřávali často a ve velkém množství, takže si chcou aspoň to málo naplno užít a soustředit se jenom na jídlo.
Taky to tak mám, NESNÁŠÍM, když mě kdokoli u jídla vidí a když jím, vůbec u toho nekomunikuju, nechci vidět, nechci slyšet, ale chci se soustředit jenom na to jídlo.
2. Jaké jsou nejčastější triky?
Triky má asi každý svoje, právě jsem o nich původně nechtěla ani psát, ale jak říkám, ten, kdo v tom lítá by si stejn ty triky našel nebo by si našel svoje...Takže na co pozor, pokud máte v rodině/ okolí anorektika? Co může dělat, aby vás ,,přečůral"?
U váhy klasika, před tím vypije spoustu vody. Ono se to nezdá, ale když těsně před vážením vypijete hodně vody, rozdíl na váze klidně může být i dvě a půl kila...( vlastní zkušenost)
Pak samozřemě pásky pod oblečením, klíče v podprsence...
Co se týče jídla, tak schovávání jídl po skříních a do kapes od zimních bund ( i do vnitřních) Hodně jídlo rozvrtat nebo ho dát zvířeti...Nechávání obalů schválně na očích, až podezřele velké množství obalů od sušenek, čokolád, instantních kaší atd. ( když si vzpomenu, kolik obalů od čokolád a sušenek jsem měla všude rozházené :D )
Cvičení tajině na pokoji, večer v posteli, ve škole na záchodě. Já třeba tašku s věcma na cvičení dala brzo ráno do kontejneru na papíry, co máme před bytem, a pak jsem šla jakože za kamarádem, ale v koši na papír jsem si vzala tašku a šla do fitka.
3. Co je pro nás horší? Sacharidy nebo tuky?
To je individuální. Každý to má asi jinak, nicméně žijeme v době, kdy už není největším strašákem tuk, ale právě sacharidy a cukr ( všude je plno low carb diet, paleo stravy a keto diet...)
Takže u mě byly a jsou paradoxně větší problém opravdu ty sacharidy, než tuky. Pak už jsem se bála i ovoce ve větším množství a třeba jsem si dala kousek toho avokáda nebo pár oříšků, ale pečivo, jakákoli příloha, sladkosti a cokoli s přidaným cukrem nebo cokoli ochuceného bylo horší, než pavouk... někdo má zase jako strašáky ty tuky a jí spíš ty sacharidy ( hodně ovoce, vařené brambory a rýži a saláty...)
Ale zase jsem k tomu jedla jen naprosto nízkotučné mléčné výrobky, nikdy nemazala, nejedla omáčky, nikdy do jídla nepoužívala olej ani jiný tuk...Takže je a bylo vlastně problém obojí. ( a jedla jsem hlavně bíkoviny a zeleninu a nebo instatní svinstva)
4. Jaký úplně nejhorší komentář jsi na sebe slyšela?
Nejhorší jsou kecy typu, že máš jíst víc a věty jako ,,Nechápu, jak můžeš nejíst" popř. narážky na to, jak hrozně vypadám... To jsem všechno věděla opravdu i bez nich :)
Pak byly hrozný komentáře jako: ,, Náš kocour nejí, asi to chytl od tebe", ,,vypadáš, jako bys měla rakovinu", ,,Nežereš tak si nestěžuj, že jsi unavená a dělej!" a ,,ty už nevíš, jak přitáhnout pozornost". To bolelo asi nejvíc. Opravdu poznámkami na to, že dotyčný nejí, vypadá blbě nebo na sebe chce přitáhnout pozornost docílíte jen toho, že tomu člověku buď neřeknete nic nového a nebo mu ublížíte. A hodně.
5. Trpí?
ano, hodně. Ale vy mu ve většině případů pomoct nemůžete, musí chtít sám.
6. Pořád nechápu, v čem je ten problém. Proč je takový problém se najíst?
Proč je takový problém pro arachnofobika vzít do ruky pavouka? Proč je takový problém pro člověka se strachem z výšek skočit bungee jumping? Kdyby to nebyl problém, tak není co řešit. Je to v hlavě, myslí jinak a opravdu to problém je.
7. Narážky typu: ,,jsi moc hubená, vychrtlá."
Já je třeba nebrala jako urážku ale jako ( jako vyloženě kompliment ne)... jako jistotu. Ostatní vidí, že jsem vychrtlá, já to teda nevidím, ale říká to víc lidí, takže jsem asi nepřibrala. Sestra třeba začala křičet fuj a zarývat si oči, když jsem se zohla bez trička nebo máma měla narážky, že jsem nechutný žebro a táta mi řekl, že jsem tak hnusně hubená, že je to odporný a mě tyhle věci neurážely, spíš mě uklidňovaly ( to ale neznamená, že je dobře je říkat) a stala jsem se na nich podivným způsobem závislá. Proto je asi lepší to těm ldiem neříkat právě proto, aby pak neměli pcoit, dkyž je někdo pochvílí, že to znamená, že přibrali 10 kilo...
8. A co komplimenty?
Já třeba komplimenty vůbec nedokážu přijmout, nenávidím, když mě někdo chválí, dělá mi to hrozně zle.
A musím taky říct, že mám kamarádku, která i v době, kdy jsem fakt byla kost a kůže, mi pořád říkala, jak jsem krásná, dokonalá, úžasná a jak mám nádhernou postavu, že jsem jako modelka atd. A to mě tak hrozně vytáčelo! Protože jsem věděla, že je něco špatně a ona mě celou dobu umocňovala v tom, že takhle je to ale dobře a že je to jediná dobrá možnost...Proto s chválou by se to fakt přehánět nemělo.
Další věc. Pokud nakonec při léčení přibere a vypadá líp, vůbec mu to neříkejte. Ne v souvislosti s tím, že přibral. To je jako hodit tonoucího zpátky do moře. Prostě ŽÁDNÝ narážky a komplimenty na postavu, ani pozitivní, ani negativní a vůbec na nic neupozorňovat. zaměřit se třeba na to, co ten člověk dělá, co mu jde a v tom ho motivovat a chválit ( popř kritizvat) ale nic co souvisí se vzhledem.
9. Co nejhoršího jsi kvůli anorexii řekla nebo udělala?
Dělala jsem to, že jsem lhala. Ano, pro mě je to strašné, protože lhaní strašně nesnáším. Ale lhala jsem o tom, co jsem jedla a co jsem dělala. Lhala jsem o tom, kde budu.
A upřednostnila jsem svou nemoc, svoje cvičení a svoje posedlosti před svými blízkými. To mě nikdy nepřestane mrzet.
A řekla? Asi to, že chci umřít, že radši umřu taková, než žít tlustá a než žít v tomhle těle a že je vlastně čest umřít čistá ( mluvila ze mě ta nemoc). Ale teď, když už aspoň trochu reálně uvažuju vidím, jak strašný to muselo být pro toho, kdo to ode mě slyšel :(
10. Co mi ze strany druhých pomohlo?
Jakákoli podpora a pochopení, což nebylo časté. Vždycky, když to někdo aspoň trošku chápal nebo se o to snažil ( třeba se zeptal, jak to vnímám) To udělalo úplně nejvíc.
A možná i to, když mě doma parkrát donutili něco sníst. Na jednu stranu to bylo hrozný, ale na druhou stranu to byla úleva, jako kdyby mi někdo dal polovení se najíst...
11. Kdy je třeba vyhledat odbornou pomoc a kdy na to ještě stačíte sami?
Tohle je zase strašně individuální. Existují lidé, kteří se z toho i v té akutní fázi dostali sami díky své pevné vůli...Ale většinou je třeba odborná pomoc. Ta je potřeba ve chvíli, kdy se dotyný buď nechce úplně uzdravit nebo se to v něm bije, nebo když sám přizná, že na to nestačí ( často k tomu dojde, jen je třeba tomu naslouchat)
A nebo když vidíte, že jeho ,,samoléčba" a pokusy o ní opravdu nikam nevedou. Že se to třeba zlepší na týden a pak je vše při starém.
Ovšem nic nepomůže, ani sebelepší léčba, antidepresiva, doktoži, psychologové, nic, dkud ten člověk sám nechce a není rozhodnutý se uzdravit. Doktoři mohou strašně pomoct, stejně tak nutriční, svépomocné skupiny i léky, to všechno dělá hrozně moc, ale pokud se člověk uzdravit nechce a nepřipouští, že má problém, je všechno tohle zbytečné.
Doktor si s náma může promluvit, může nám napsat léky, které zklidní děsy okolo jídla, nutriční nám může objasnit, jak to s jídlem je a jak moc ho naše tělo potřebuje a ukázat nám, jak jsme na tom špatně, v terapeutických skupinách můžeme najít empatii a pochopení, a to je všechno hrozně super, ale nikdo za nás nemůže jíst a npřibrat a dělat ty věci, co nás nejvíc děsí, to musíme my sami, musíme chtít, chtít se uzdravit a smířit se s tím, že přibereme třeba deset kilo, ale prostě chtít se z toho dostat za každou cenu. Do té doby léčba moc nemá cenu, bohužel.
Vím, jak to bylo u mě to první léčení. Tam jsem ještě relativně spolupracovala, ale o každé vycházce naběhla do fitka, pašovala jsem tam projímadla v botě...A absolutně jsem nebyla smířená s tím, že přiberu ( váhu jsem si tehdy udržovala - podváhu, i když ne nějak strašnou - takže to spíš byl projev chronické anorexie) ale to, že bych měla mít normální váhu jsem vůbec nebrala v úvahu. A dopadlo to tak, že jsem nakonec skončila hůř, než před tím.
12. Kdy je člověk doopravdy uzdravený?
Ne, když dosáhne zdravé hmotnosti. Ne, když pro okolí normálně jí. ne, když si na vaše přání dá zmrzlinu...To ne. Zdravý je tehdy, když už nemá strach jídla, nemá potřebu mít nad ním neustálou kontrolu a neuvažuje typu: ,, Ted jsem snědl/a housku, musím to jít vycvičit a nebo že se zas tak moc nestalo, když jsem snědl/a rýži, protože jsem přece byla dopoledne ve fitku.
Zdravý je tehdy, když si dá, na co má chuť, když se nají, když má hlad, když striktně nekontroluje porce a hlavně tehdy, kdy se tím netrápí.
Když si s vámi zajde na pizzu a nemá z toho výčitky :) asi tak. Prostě když už je bez výčitek a má normální vztah k jídlu a není jím posedlý.
13. Názor na ProAna blogy a stránky?
Hned bych je mazala. Když to vidím, říkám si, jestli jsou opravdu tak pitomýnebo jestli si to představují jak Hurvínek válku...Proboha, vždyť jde o nemoc! To je jako by někdo zakládal ProChřipka stránky :D
A argument, že to není nemoc, ale životní styl je blbost. To ta chřipka vlastně taky :D Životní styl,kdy kašlete, smrkáte a ležíte v posteli.
Rakovina je teda taky životní styl ne? Životní styl lidí, co nemají vlasy a chodí na chemotrapii... Princip je stejný, tvrdit, že nějaká nemoc je životní styl a chtít si jí dobrovoolně přivodit je prostě nesmysl.
Komentáře
Okomentovat