Rozhodla jsem se odpovědět tady na pár otázek, na které se mě lidé ptají ohledně anorexie nebo o kterých vím, že se s nimi lidé setkávají, snad vyvrátím nějaké další mýty a objasním pár věcí... :)
Článek bude rozdělen na tři části. Ta první bude taková obecná, o mně a pro obecnou veřejnost, ta druhá směřovaná hlavně pro lidi, co mají ve svém okolí někoho s anorexií ( odpovím za sebe i obecně) a ta třetí směřovaná pro lidi s podobným nebo stejným problémem. Ale tu třetí nenapíšu v nejbližší době, ale až později. ( možná o hodně později) Až se někam posunu. Neříkám, že až se úplně uzdravím, ale až budu někde trošku dál, ne teď, když s tím sama bojuju a jsem vlastně na začátku a ještě si fakt nemůžu dovolit radit, jak se z toho dostat popř. něco doporučit, když jsem to sama vlastně neporazila...takže ta bude, až se někam pohnu ( víc, než že sním rohlík, protože se to ode mě očekává, ale až to budu mít srovnané i v té hlavě)
Takže jdeme na první část :P
1. Kdy to začalo a proč?
Úplný začátek... řekla bych že to bylo už loni v červnu, kdy šlo moje sebevědomí k nule a taky se tehdy dělo všechno to,co se dělo, ale hodně omezovat jídlo jsem začala v srpnu 2017, ale příčiny toho, proč se to pak rozběhlo a první ,,anorektické" myšlení se objevilo už v tom červnu.
A proč? Těch důvodů bylo hodně, nemohla za to jedna věc, nebyl jeden zpouštěč. Hlavní důvod byla asi rodina, to, jak to u nás doma bylo, scény, které rodiče dělali kvůli jídlu, vyčítání jídla, striktní rozdělování potravin a pak i nedostatek peněz na jídlo. Zároveň taky to, že jsem tehdy byla ve vztahu, který už dávno nefungoval a taky moje v té době klesající sebevědomí a narůstající odpor k sobě samé... A touha po zranitelnosti. Když budu křehká a vyhublá, lidé mi nebudou chtít tolik ubližovat...Vlastně taková obrana ( i když vím, že tak to nefunguje) A poslední kapkou pak byla jedna úplně neškodná narážka...Ale to byla až ta poslední kapka v době, kdy to semínko už bylo zasazené a nějakou dobu zalívané...
2. Kdy sis uvědomila/ přiznala, že trpíš poruchou přijmu potravy?
Uvědomovala jsem si to v podstatě hned. Teda to, že můj vztah k jídlu a k sobě samé se vymyká kontrole a není normální, protože v podstatě od začátku, kdy jsem začala hubnout, jsem myslela na jídlo, jeho omezování, kalorie a pohyb vlastně neustále. Ono...člověk není hned v té akutní fázi. Anorexie trvá dlouho předtím, než se člověk vůbec dostane do podváhy...Ten problém v hlavě byl už když jsem měla těch 60 kilo...Už tehdy jsem tím byla totálně posedlá. Už v tom sprnu jsem se několikrát přistihla, že na to myslím vlastně celý den...A na nic jinho. Ale samozřejmě jsem si to nechtěla přiznat a měla pocit, že to, co dělám, dělat musím, že nemám jinou možnost, šanci a že se to ode mě možná i čeká ( právě skrz ty scény okolo jídla doma)
A kdy jsem si to přiznala? Strašně dlouho jsem odmítala to označení ,,anorektička" A když to doma poprvé vyslovili, strašně jsem se tomu bránila a hádala se kvůli tomu. Vlastně jsem to popvé vůbec byla ochotná vyslovit až když mi to v nemocnici napsali do zprávy ( Takže letos v červnu 2018) Do té doby jsem to naprosro popírala, i když hlavně sama před sebou.
3. Kolik nejmíň jsi vvážila?
43 a půl kg
4.Kolik nejvíc jsi vážila?
Tak ve 13ti okolo 65-70 kilo...ale když jsem začala hubnout a rozjela se mi anorexie, tak to si pamatuju přesně to ,,děsivý" číslo 63,4 kg ( takže jsem vlastně nejvíc zhubla skoro 20 kilo)
5. Kolik chceš vážit a jaké jsou ( byly) tvoje cíle?
Tak... já vím, že váhu, která by se mi líbila mít prostě nemůžu, protože s tím se nedá žít a hlavně vím, že by se mi nikdy nelíbila, že bych stejně nikdy nebyla spokojená...Pořád bych chtěla míň a míň, jak už jsem řekla, i kdybych měla 30, další týden bych chtěla 29...
Stejně budu muset přibrat aspoň na 54, ale v hlavě mám 52, jako přípustné ( což je furt 2 kila podváha, ale zatím se nedokážu vzdát té kontroly a smířit se se zdravou váhou - i když budu muset...) Ale bude to muset být těch 54, pokud se chci uzdravit a to chci. Takže to je asi cíl...a spíš než číslo se chci hlavně cítit víc v pohodě. :)
Jinak můj cíl nebyl původně hubnout, ale nejíst. Zhubla jsem na 58, pak na 55... No jenže pak už to jelo...52 a co takhle 50? 50 a co takhle 48? ...
6. kdy a díky čemu si toho všimlo tvoje okolí?
Vlastně si nejsem tak úplně jistá... Doma, možná to vnímali od začátku, možná si mysleli, že na sebe chcu jenom upozornit a možná byli i rádi, že ,,jim toho tolik nesežeru" jak doma znělo vlastně neustále, ale myslím, že po pár prvních měsících si toho všimli, jenom to ze začátku nijak neřešili nebo nechtěli... nevím. Ale někdy na ten podzim, v zimě už určitě.
A zbytek, jako třeba spolužáci, ti asi nikdy. Nebo to nikdo nedal najevo, já to teda na veřejnosti mistrně skrývala. A učitelé si začali všímat asi tak na jaře, kdy už to teda ovládalo můj život komplet a mělo to vliv na všechno ostatní. Díky čemu? Asi díky tomu, jak jsem vypadala. Ani nešlo o postavu, jako spíš o to, že mi prakticky vypadaly vlasy a stala se ze mě bledá mumie bez života, bez energie a bez zájmu o cokoli.
7. Co je pro tebe nejtěžší sníst?
Až do teď bylo největší tabu pečivo. Rohlík, chleba...A úplně nejhorší je pro mě sladké pečivo, největší strašák je asi koláč nebo nějaká buchta. A pak samozřejmě fast food a smažené, ale to jsem vlastně nikdy neměla ráda a nejedla bych to, ani kdybych anorexii neměla. A co vím, že nikdy nebudu schopná pozřít, ani kdyby na tom závisel život, jsou špagety.
8.Jak jsi v anorexii jedla? ( to jsi jako nejedla vůbec?)
Vždycky když mi někdo položil tu otázku ze závorky, odpověděla jsem: ,,Zkus to. Zkus nejíst vůbec. Ale jakože vůbec a schválně jak dlouho vydržíš...". To, že anorektičky nejedí VŮBEC nic je blbost. Kdyby to tak bylo, tak to mají hodně rychle za sebou. U někoho ta nemoc trvá několik let...kdyby nejedl vůbec, tak umře do měsíce :)
Bylo to různý, bylo období, kdy to bylo lepší, kdy jsem jedla víc, že jsem třeba za den snědla banán, polívku, kousíček ryby a jabko. V tom nejhoším období to bylo třeba jabko a knackebrot nebo trocha salátu a instatní polívka nebo jsem jenom pila kefír nebo proteinový nápoj, byly i dny kdy to bylo tak, že jsem snědla dva bílky a do kafe si dala trošku mandlovýho mlíka... Ale to nebylo pořád. V takové té ne nejhorší, ale ani ne ,,té lepší" fázi to byl třeba jogurt, kiwi, rajče a cottage.
9. Jak jsi cvičila?
Ze začátku jsem jenom chodila běhat a chodila do schodů...Ke konci jsem 3x týdně chodila do posilovny, tam dělala hodinu až hodinu a půl cardio a 30minut posilovala, k tomu chodila denně aspoň 8 km pěšky, chodila do schodů a další tři dny v týdnu ještě posilovala doma ( jeden den jsem měla pauzu, ale chodila jsem na procházky nebo běhala schody po baráku)
10. Jak dlouho už to trvá?
Když počítám i ten úplný začátek, kdy jsem ještě neměla žádné škody ani známky na tělě, ale už to bylo v hlavě, tak tento měsíc to je přesně rok a půl.
11. Co bylo úplně nejhorší?
Hlad paradoxně ne. Nejhorší byla ta únava, zima, deprese a hlavně žít sama se sebou a v tomhle tělě. Každá vteřina byla hnus fialovej jenom proto, že jsem to byla...já. Těžko se to popisuje, prostě totální zhnusení vlastní osobou a neustále nějaké záchvaty sebenenávisti a výčitek, vlastně ani nevím za co, snad jen za to, že dýchám. Asi zním jako úplnej kretén, ale takhle jsem se fakt cítila skoro pořád ( i ted to tak cítím)
A pak to, když to začalo odnášet moje okolí, to mě mrzelo a mrzí moc.
12. Jak anorexie ovlivnila tvůj život?
Ovlivnila úplně všechno. zasáhla do všeho a co se jen trochu dalo, to zničila a napáchala tam škody. Udělala ze mě svýho otroka a opravdu nepřeháním, když říkám, že nezvládnu ani na pár minut myslet na něco jinýho. Ten mozek to prostě nedovolí.
13. Jak jsi na tom teď?
Léčím se :) Snažím se, jak jen to jde a v tuto chvíli se opravdu chci uzdravit, chci, aby to skončilo. Chci vyhrát nad tím ,,zlým peskovacím dvojičetem" a překonat to a pořád převládají ty špatné myšlenky a to špatné uvažování, ale zase to mám tak, že se fakt chci uzdravit i za cenu toho, že budu vážit víc a bude mi z toho zle.
Cokoli, pokud se z toho dostanu a myslím, že se mi to, i když pomalu, daří :)
Komentáře
Okomentovat