Rozhodla jsem se napsat, jak to se mnou a PPP vlastně (je) bylo. Asi to rozdělím do více článků, aby nebyly příliž dlouhé. Dnes napíšu, jak to celé začalo, co to způsobilo a jak to pokračovalo...
S váhou jsem vlastně bojovala celý život. Přesněji řečeno s nadváhou...Nikdy jsem nebyla taková ta hubená holčička samá ruka samá noha.
Už jako miminko nebo dvou-tří letá je vidět na fotkách, že jsem byla takové to dítě s buclatými tvářičkami, silnými pěstičkami a širšími rameny. Mám zkrátka takovou postavu. Širší kostru, širší ramena, kulatý obličej...I když jsem v jednu dobu ( prý a podle fotek) byla hodně hubená, ta široká ramena a celkově širší stavba těla tam vidět byla...
Nadváhu jsem měla, co si pamatuju. Částečně to bylo asi dáno geneticky, částečně i životosprávou. Neřekla bych, že jsem se přejídala, to ne, jak už jsem jednou zmínila, vždycky jsem měla ráda zdravé jídlo a naši nebyli příznivci kupování sladkosti nebo chození do fast foodu ( vlastně jsem nikdy v životě nejedla v MCdonaldu ani v KFC). A doma sladkosti ani brambůrky nebývaly. Naopak, teď zpětně vím, že jsem jedla málo, k snídani jsem dostávala půlku rohlíku třeba se šunkou nebo activii, k svačině někdy druhou půlku rohlíku, někdy nic, někdy třeba Milshnitte, oběd jsem měla ve škole, ale moc jsem ho nejedla a k večeři třeba dva kopečky rýže a kompot nebo zase jenom chleba s pomazánkovým máslem, což je na dítě ve vývinu dost málo. Problém byl ten, že jsem se vůbec nehýbala.
Už jako malá jsem byla hodně pasivní, mezi mé koníčky patřilo kreslení a četba knih ( opravdu od mala) sport jsem neměla ráda. Nebyla jsem aktivní dítě, opravdu jsem hlavně seděla na zadku a to byl asi ten problém.
Takže jsem od první třídy snášela šikanu za to, že jsem tlustá... Asi ve třetí třídě na základní škole jsem ale vyrostla a zhubla. Navíc jsem v té době začala závodně plavat a tancovat a měla jsem celkově víc pohybu.
Jenže potom jsem kvůli poruše spánku a úzkostem začala brát antidepresiva ( v 9ti letech), po kterých jsme zase hrozně přibrala. A všechno to začalo na novo. I když jsem už měla pohybu dost, byla jsem tlustá.
Mezi 13 a 14tým rokem se ručička váhy začala blížit k 70ti kilům a z nadváhy se stávala obezita, začaly i zdravotní problémy s tím spojené...
Musela jsem zhubnout. Opravdu musela, i doktorka to řekla. Prášky jsem tehdy na nějakou dobu vysadila, protože mi tento typ léků opravdu neseděl ( kromě přibrání jsem se po nich osypávala) a začala jsem s dietou. Tenkrát mě doma hodně podpořili, protože jsem opravdu zhubnout potřebovala.
Držela jsem dietu, na holku ve vývinu možná trochu drastickou, ale jinak celkem zdravou. Doma mi tehdy pomohli, mamka mi k večeři vařívala tukožroutské a zeleninové polévky. Tehdy jsem jedla asi takhle:
Snídaně: Bílý jogurt s ananasem
Svačina: zelenina s kouskem sýra
Oběd: Obědvala jsem ve škole, to jsem jdla normálně to, co bylo, ale nedávala jsem si knedlíky a nepřidávala si, takže většinou nějaké maso s rýží nebo s bramborem, čočka nebo fazole ( prostě školní oběd)
Večeře: Nějaká ta zeleninová polévka nebo třeba čočka.
A touhle dietou jsem poměrně rychle zhubla. Nevím, jak moc, tehdy jsem se vůbec nevážila, prostě jsem zhubla, líbila jsem se sama sobě a cítila se dobře.
Pak už jsem jedla normálně a jídlo vůbec neřešila. Byla jsem se sebou spokojená. Tehdy jsem tu váhu mohla mít tak těch 55 kilo ( někdy 53 někdy 56, co si pamatuju, prostě tak nějak)
Jedla jsem, jak jsem chtěla. Většinou zdravě, ale normáně, když byla oslava, dala jsem si kus dortu nebo pizzu, občas se trochu přejedla, jindy naopak měla k jídlu jen zeleninovou polévku...Prostě jsem to neřešila.
Nijak pravidelně jsem nesportovala, ale hodně jsem tancovala, takže pohyb byl taky tak nějak v normálu...Nosila jsem velikost S a byla se svou postavou spokojená.
Potom se stalo to v červnu 2017, kdy mě při přímu do nemocnice vážili a já měla najednou 63.4 kilo. ( ale měla jsem zrovna krámy a byla jsem po snídani, takže ta váha mohla být zhruba 61 kilo...Vůbec jsem nevěděla, jak se to stalo, neuvědomovala jsem si, že bych něco přibrala. Chcíli mě to trochu trápilo, ale pak jsem odejla pracovat do Prahy a dělala jsem práci, ve které se mi dařilo ( možná i díky vzhledu) což mé sebevědomí hodně posílilo, takže jsem se tím i dost trápit přestala.
Do toho se přidaly problémy doma. Dávno už jsem nebydlela v milující rodině, za ty roky se vztahy s rdinou úplně zbouraly a doma jsem byla spíš vetřelec. Táta se se mnou nebavil ( a nebaví) a máma vlastně jenom řvala, pořád jsme se hádali a neustále mi dávali najevo, že mě tam nechcou.
Tehdy naše jídelní návyky doma nebyly normální. Každý měl v lednici své místo a na něm své potraviny. A když jsem třeba omylem snědla jogurt, který nebyl můj, bylo zle. To jsem dostala strašně vynadáno a výčitky, jak všem všechno sežeru, poslouchala ještě několik dní.
Někdy máma přišla z nákupu, zavolala mě a ukázala, co všechno je jejich a ne moje a co jim rozhodně nesmím sežrat...Navíc můj tehdejší přítel mě podváděl a týral, což člověku taky nepřidá na sebevědomí.
A v srpnu 2017 už jsem to prostě nedala a postupně přestávala jíst. Bála jsem se si doma cokoli vzít, a pak už jsems e začala i bát jíst před rodičema. Vlastně jsem se styděla před nima jíst, protože jsem si za to vyčítání jídla připadala hrozně něnažraně.
Takže jsem se vždycky ráno nasnídala, pak měla v práci nebo ve škole oběd, někdy nějakou svačinu, ale večer už jsem prostě nejedla. Nejdřív jsem mívala hlad, ale zvykla jsem si.
A pak mi došlo...Když nepotřebuju večeři, možná nepotřebuju ani oběd a snídani. A stal se z toho můj experment. Zkoumala jsem sama na sobě, jak dlouho dokážu vydržet bez jídla a s jak nejmenším množstvím jídla dokážu vyjít.
Takže jsem zahájila ( původně) týdenní experimrnt 500kcal/den.A jedla jsem každý den 500 kalorií a zapisovala, co to se mnou dělá. K tomu jsem začala chodit běhat.
Do konce léta jsem zhubla asi na 60 kilo.
To jsem přišla na to, jak nejíst. Jedla jsem tehdy opravdu příšerně, protože jsem nevěděla nic o makrech ( bílkovinách, tucích, sacharidech) a nejen že jedla málo, ale hlavně příšerně. Takže jsem byla pořád hrozně unavená, podrážděná a protivná. Experiment se samozřejmě protáhl, ale dost mě to unavovalo. Takže jsem s tím vždycky na chvíli sekla a jedla trochu líp, ale tím líp myslím třeba 1000 kcal.
Snídala, jsem, to jsem snídala vždycky, ale měla jsem třeba nějaký jogurt nebo mysli nebo kus ovoce, pak na svačinu kus nějaké zeleniny, skoro vždycky mrkev, na oběd polívky z pytlíku nebo jsem snědla trošku ze školního oběda ( jako třeba 4 lžičky)
nebo mysli tyčinku a večer jsem se snažila nejíst nebo zase polívku z pytlíku, isnatní nudle nebo půlku nějaké tyčinky ( mysli nebo ze sušeného ovoce)
Do toho jsem se začala prolívat kafem... Začalo to u kávy 4x za den a dostalo se to až na 10 hrnků za den...
Začala jsem chodit do fitka a běhala na páse minimálně hodinu, začala běhat do schodů a každý den jsem se snažila cvičit ( samozřejmě blbě, protože jsem to neuměla a nenechávala svaly odpočinout) Takže místo aby se mi postava hezky zpevnila a tvarovala, začínala jsem být spíš slim fat.
A o to hůř jsem se cítila a snažila se ještě víc cvičit a ještě víc běhat...
Střídala se mi období, kdy jsem se snažila jíst těch 500 kalorií a období, kdy jsem se snažila jíst zdravě Ale tím zdravě myslím třeba 900kcal rádoby zdravého jídla ( ono to zdravé i bylo, ale naproto nevyvážené a můj jídelníček opravdu nebyl pestrý, hlavně mi chyběly sacharidy).
Měla jsem dny jen o zeleninových polévkách, ale pořád jsem se snažila jíst maximálně 500 kalorií denně a zapisovala si, jak to snáším.
A pak jsem přitvrdila. Přečetla jsem si, že vězeň v koncentračním táboře přijímal 300 kcal. A já byla tak pitomá, že jsem to chtěla zkusit. Jak dlouho an tom vydržím. A zahájila jsem experiment 300kcal/ den.
Doma to celou dobu viděli, ale nic s tím nedělali, spíš mě v tom podporovali. Říkali ,,nejez, aspoň brzo chcípneš" a tak.
Táta dokonce někdy hlídal kuchyň, abych si tam nic nevzala. To mě jen utvrzovalo v tom, že fakt jíst nesmím.
Samozřejmě jsem to občas nezvládla a strašně se přejedla.Třeba v noci. To jsem se vždycky hrozně nenáviděla. A vlastně jsem se viděla čím dál tlustší.
Po nějaké době jsem zhubla na těch 55 a myslela si, že budu zase spokojená, ale ne. Měla jsem pocit, že nehubnu, ale přibírám. A byla čím dál víc posedlá všema těma experimentama, měla jsem na to i tabulky, celé zápisky, ve kterých jsme si zapisovala jídlo, kalorie a to, jak se cítím.
V té době už jsem toho měla zjištěného hodně, věděla jsem přesně, kolik má co kalorií, kolik cukru a tuku.
Tady chci podotknout, že už v té době jsem měla anorexii. Jenže jsem ještě neměla podváhu, naopak, vypadala jsem zdravě, takže by to nikoho ani nenapadlo, ale v hlavě jsem to měla dávno úplně pošahané. Vlastně od toho září 2017 jsem nežila ničím jiným, než jídlem a počítáním kalorií...
Když jsem se dostala na 52 kilo, začaly mi zdravotní problémy, kromě padání vlasů a permanentní únavy jsem začínala být docela slabá a nálada byla vlastně pořád pod bodem mrazu. Čím dál víc jsem se nenáviděla a chtěla se vystříhat z vlastního těla. Zhoršila se mi imunita, začala mi slábnout menstruace, až zmizela úplně i navzdory antikoncepci.
Taky mi bývalo hodně špatně, bolela mě hlava a protože jsem pořád hodně cvičila, strašně mě bolívaly ruce a nohy. Tehdy mi už i dělalo zle, když jsem toho snědla víc, jak jsem měla stažený žaludek, takže jsem najela na tekutou stravu.
Ta obsahovala okolo 400-250 kcal za den, což se mi samozřejmě moc líbilo a vlastně jsem nejedla, ale jenom pila.
A kvůli tomu jsem málem nezvládla praxe, protože jsem byla hrozně zesláblá. Kromě rodiny a tehdejšího přítele to nikdo nevěděl, nikomu jsem o tom neřekla a myslela, že si toho nikdo nevšimnul. Rodina se chovala, jakoby to bylo jedno, přítel se snažil, aybch se z toho dostala, ale smíš mu šlo jen o to,a bych jedla maso.. A věřím, že kdyby se se mnou nakonec nerozešel, že bych to díky němu časem zvládla...( ale to předbíhám).
Faktem je, že jsem to nezvládala. Byla jsem totálně posedlá. Měřila jsem se krejčovským metrem, všechny části těla, 10 i 20x denně. i v noci. Vzbudila jsem se a v polospánku se přeměřovala metrem 2x 3x za noc...
Napila jsem se, běžěla se přeměřit...najedla se, měření, cvičení - měření. Pořád dokola.
Pořád jsem jenom všechno přepočítávala, na kalorie, na kiloždauly...furt. Všechno bylo jenom o jídle.
Je zvláštní, že v té době jsem propadla vášni vaření a pečení. Strašně ráda jsem pekla a vařila. A měla jsem ( a mám doteď) naprostou úchylku na to, když lidi kolem mě jedli. Nejlepší bylo, kyž jedli to, co jsem já upekla a uvařila a chutnalo jim.
Byla jsem s tím vykrmováním ostatních fakt úchylná. když lidi kolem mě jedli, bylo to skoro jako orgasmus :D Fakt. :D Vím, jak strašně bláznivě to zní, ale dělalo mi strašně dobře, když někdo z mých blízkých jedl. Asi proto, že jsem druhým chtěla doprát to, co jsem sobě odpírala... nevím.
Vtipný je, že já přitom před ostatníma jíst skoro nemohla, jedla jsem nejradši tajině. Ve škole to třeba ještě šlo, ale doma ne. Strašně jsem se před rodinou styděla. Nedokázala bych před nima sníst jediné sousto, cítila jsem se strašně trapně, když mě u jídla někdo uviděl. Kldině jsem kvůli tomu brečela nebo se všelijak trestala ( bolestivou sérií cviků, běháním do schodů, odepřením si oblíbené činnosti nebo seriálu)
Parkrát jsem také jedla ze spaní. To jsem nenáviděla, protože jsem to nemohla ovládat, nesnášela jsem se, strašně jsem se za to styděla, ale občas se to stalo. Poznala jsem to ráno podle pachuti v puse a drobků u postele...
Bylo to fakt hrozný, asi jedno z nejhorších období mýho života.
Pokračování příště...
Komentáře
Okomentovat