Takže, jak to bylo dál?
Touhle dobou už jsem si uvědomovala, že mám problém, i když jsem odmítala označení ,,anorektička". Tou dobou už mi to lidi říkali. Doma mi máma říkala, že ví, že mám anorexii ( ale nic s tím nedělala) i přítel mi to říkal, že už je to porucha.
Já argumentovala tím, že anorektičky přece váží 35 kilo a ne 50...Ale někde hloub v sobě jsem věděla, že je to blbost, že anorexie opravdu není o váze a že problém mám, ale nechtěla nebo jsem se spíš bála si to přiznat. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli okolí. Právě proto, že všichni mají pocit, že anorexie je jen o té váze a moje největší noční můra byla, že by se mi někdo smál, že ze sebe dělám anorektičku a vymýšlím si problém, abych byla zajímavá. Přitom to bylo přesně naopak...
Tohle období bylo opravdu jendo z nejhorších v mém životě. Navzdory tomu, že jsem skoro nejedla a šíleně cvičila, váha nešla dolů tak rychle. Nevím, jestli moje tělo prostě šetřilo ( dva roky před tím jsem prošla mononukleozou, kdy jsem zhubla 9 kilo za měsíc, tak jestli si to to tělo pamatovalo a ted šetřilo za každou cenu...nevím) nebo jestli mám tak špatný metabolismus.. ale byla jsem úplně vyřízená.
Byly dny, kdy mi dělalo problém i vyjít schody, byla jsem pořád strašně unavená a slabá, psychicky úplně v háji, na nervy, plačtivá... Opravdu stačilo ( doslova) že se na mě někdo špatně podíval, a už jsem měla v očích slzy.
Vypadaly mi 2 třetiny vlasů, nehty se mi skoro odrolily a menstruaci jsem už neměla. Co bylo taky hrozný, úplně jsem se ochmířila. Drobné chloupky jsem měla všude po tělě, i na břiše a na zádech... ( tím si nechci stěžovat, spíš varovat)
Psychicky mi někdy bylo tak zle, že jsem jen ležela na posteli a chtěla umřít. Přála jsem si, abych už konečně umřela hlady...Můj den vypadal tak, že jsem ráno vstala, hned se přeměřila, potom chvíli cvičila, vypila minimálně půl litru vody, kafe a zelený čaj, pak další měření, pak nějaká mini snídaně ( půlka bílého jogurtu, půlka jabka nebo nějaký koktejl ( pár rozmixovaných jahod a borůvek s vodou a kapkou rostlinného mléka.
Pak jsem šla do školy, kde jsem to nějak zvládla, o volných hodinách jsem vyrážela na procházku nebo chodila ve škole po schodech. ( Většinou s kamarádkou, vypadalo to nevinně, jakože se chci procházet a povídat si, ale šlo mi jen o to chození)
Potom domů, co šlo, tak pěšky, běh do schodů, kafe, čaj, cvičení, pak povinnosti ( učení se a domácí práce) pak nějaký další koktejl, mrkvová šťáva nebo polívka z pytlíku a další procházka ( to už jsem neměla sílu posilovat a běhat, takže jsem vyrážela na 8 -10ti kilometrové procházky.
V červnu 2018 už jsem takhle nemohla dál a zhroutila jsem se doma a řekla,že potřebuju pomoct. Šla jsem za doktorkou stím, že jsem pořád unavená. Vzala mi krev a chtěla i moč, pak volala mámě, jestli neberu drogy ( nechci vidět jak jsem asi musela vypadat) Máma jí řekla, že drogy neberu, že ,,jenom" nejím.
A pak mi jednou přišla do školy smska od mámy, že jí volala doktorka, že jsem podviživená a musím do nemocnice. To mi už i učitelka ve škole řekla, ať se jdu léčit. Já se jít léčit chtěla, protože už jsem opravdu nemohla, ale bála jsem se odejít ze školy. Naštěstí už jsme pomalu uzavírali známky...
A tak jsem s váhou 48-49 kilo nastoupila na psychiatrii ( o tom ještě napíšu sólo článek).
Takže takhle to bylo s anorexií. Během prvího týdne jsem tam ještě zhubla na 46.6, ale to mi šlo nejspíš ze svalů, protože jsem tam necvičila...Pak jsem si držela váhu okolo 47-48kg
Kromě anorexie jsem si ale prošla i fází bulimie, tak napíšu o tom...
Jak už jsem zmínila, bulimie není jen zvracení, ale také užívání projímadel ( teď přijde ta méně pěkná a nechutná část). Projímadla jsem brala už před tím, ale proto, že jsem je opravdu potřebovala. Poškodila jsem si tím nejezením trávením a prostě jsem... vůbec nechodila na velkou. Ani se mi nechtělo, protože... nebylo co - jestli mi rozumíte.
Jenže jsem samozřejmě věděla, že se mi můžou zauzlovat střeva a že bych mohla mít i rakovinu střev. Takže jsem se snažila tento problém vyřešit. Jenže protože jsem v těch střevech skoro nic neměla, tak to na mě neúčinkovalo, Mohla jsem vypít půl lahvičky gutalaxu, a nic.
Na psychiatrii jsem byla na otevřeném oddělení, takže mi léky nekontrolovali a projímadla jsem si tam vzala. A když jsem začala trochu jíst, tak to poprvé zapůsobilo... Takže jsem je pak nebrala. Jenže trávení bylo stejně poškozené a celkově jsem s tím měla problém...
A pak začly hlady. Jak se mi trochu roztáhl žaludek a to tělo bylo vyhladovělý a chtělo si vynahradit tu dobu, kdy nedostávalo dostatek jídla... Měla jsem záchvaty vlčích hladů. Přestože jsem před tím rok hladověla, do té doby jsem nepoznala, co je to opravdový hlad.
To byl takovej hlad... taková psychická i fyzická touha toho strašně moc sníst...Kdo nezažil, nepochopí.A bylo mi úplně jedno, co jsem jedla. jestli mi to chutná jestli se to k sobě hodí...V hlavě jsem měla jediné - JÍST. Ta touha přehlušila i hukot mých anorektických myšlenek.
Jenže ty se pak vrátily a snimi i panika a výčitky. CO JSEM TO UDĚLALA? TOLIK JSEM TOHO SNĚDLA! Co všechno jsem třeba snědla, nevím. V tu chvíli jsem upadala jak když do tranzu a prostě jenom jedla a nic jiného nevnímala.
A zvracet mi nešlo. Bylo jedno, co jsme si strčila do krku, nešlo. Zkoušela jsme pít i peroxid vodíku, ale akorát jsem se dusila, ale zvracení mi to nevyvolalo. Takže jsem sáhla po projímadle...
Dávala jsem si troj i čtyř násobné dávky. Klidně jsem najednou použila tři čtvrtě lahvičky gutalaxu...Byla jsem tím sama sobě odporná, ale i na tomhle se může stát člověk závislý. Byla jsem závislá na těch křečích, na tom pcoitu, že to jde ven... Bylo to hnusný.
Tahle fáze naštěstí netrvala dlouho, ale asi měsíc. Potom jsem to ještě parkrát udělala, ale naštěstí se mi toho povedlo nechat.
K poruchám přijmu potravy bohužel patří i přejídání. Nejednou jsem se záchvatovitě přejedla, opravdu strašně. Často v noci. Do teď se mi to stává, střídají se mi dny, kdy se jenom přejídám a dny, kdy co nejvíc omezuju jídlo ( příjem mám teď 600-800kcal za den, což není už tak šíleně málo, jako předtím, ale pořád je to málo na někoho, kdo dost cvičí).
Moc bych si přála se z toho všeho dostat a být normální. Už ani nevím, jaké to je mylset a uvažovat normálně. Budu se ale muset víc snažit, protože to, co dělám, tím počítáním kalorií a neustálým řešením jen jídla si moc nepomáhám...
Momentálně se léčím mabulantně chodím na psychiatrii i na psychoterapie. A snažím se tu posedlost překonat.
Komentáře
Okomentovat