Takže, jak to bylo dál? Když pominu občasné přejedení a následné prolévání se projímadlem, začal se můj stav zlepšovat. O vycházkách jsem zase začala chodit cvičit, ale řekla bych, že dost rozumně. 2x týdně, zhsuba půl až tři čtvrtě hodiny kardioa nějaké posilování. Navíc už jsem nevicičila ,,na prázdno" takže mi to šlo mnohem líp, než předtím a to jsme čekala, že mi to naopak po pár týdnech necvičení nepůjde vůbec.
Nakonec jsem se i projímadla zbavila. Sice mi stejně museli dávat nějaké léky, co mi s tímhle problémem pomohly a rozpustnou vlákninu, protože moje trávení prostě nefungovalo...
Ale docela jsem se dávala dohromady... A naivně jsme si myslela, že to porážím. Bylo mi totiý najednou skvěle, cítila jsme se skvěle, když jsem byla najezená a ne hladová. ( teda cítila jsem se normálně, ale po těch měsících ,,v hladu" to pro mě bylo jako nebe).
Navíc v té době jsem ještě měla přítele a měla jsem se pro koho uzdravit...
Jenže pak se to mezi náma začalo zhoršovat. Byli jsme od sebe opravdu dlouho a bylo to těžký i pro něj, navíc dost lidí bylo proti nám. Holka, co do něj byla zblázněná se chtěla chopit příležitosti a tahala na mě špínu kde mohla ( stalkovala mě na sociálních sítích a vytahovala moje ,,trapné" příspěvky z minulosti i ze součastnosti, prostě cokoli, co jí mohlo pomoct mě v jeho očích snížit. ( a její kamarádka - původně naše společná - jí v tom očividně dost podporovala, protože mi psala, jako kdybych byla na smrtelné posteli a zároveň prašivá, takže se nedivím, kdyby mu nezapomněli připomínat, že jsme vlastně v blázinci a anorektička, která může umřít - možná jim teď trochu křivdím a maluju si to v horších barvách, nevím, nebyla jsem u toho, ale takhle to alespoň vypadalo)
Moje máma ( jak jsem se dozvěděla až mnohem později) na tom taky měla vinu, prý mu voalal a otravovala ho...
No a tak není divu, že se se mnou ze dne na den rozešel, navíc přes fb ( což ho teda neomlouvá, ten rozchod byl hnusný).Tou dobou me mě něco umřelo a on té doby jsme prázná. Faktem je, že teď nemám pro koho se uzdravit nemám kvůli komu na sebe dávat pozor a proto jsme teď tam, kde jsem...
Ale v tu chvíli jsem byla naštvaná hlavně na anorexii. ta nemoc mi vzala vztah! Vzala mi člověka, co miluju! protože kdybych se neodešla léčit, nic z toho by se nestalo, nikdo by neměl příležitost nás rozdělit! A i díky tomu jsem se na chvíli ,,uzdravila". S nemocí, která mě připravila o to jediný, na čem mi záleželo, o jedinýho člověka, cop mě měl rád, jsem od té doby nechtěla mít nic společnýho.
To nějakou dobu trvalo, ale jak jsem se vrátila domů, ze začátku se to dalo... naši se ke mě chovali trochu líp a dokonce mi dovolili péct si v troubě zeleninu a když bylo maso, občas mi kousek dali. ( protože jsem dost na maso, anopak sacharuisů se strašně bojím XD)
Pak se ale začalo postupně vše vracet do starých kolejí. Zakazování jídla, hlídání kuchyně, odporné poznámky, vyčítání...já začala cvičit čím dál víc a čím dál tvrději, zase jsem si začala všechno zapisovat a počítata než jsme se nadála, abyla jsme zase tam, kde jsem byla... Možná ne zas tak špatně, protože něco jsem jedla ( těch 500-600kcal) ale k tomu šíleně cvičila a chodila šílené procházky, což dělám do teď. No a protože to moje vyhladovělý tělo občas nedá, občas se záchvatovitě přejím a to vede jen k obrovské panice a ještě většímu cvičení a snaze to další den ,,napravit" a jíst co nejmíň.
Momentálně se léčím ambulantně a tak nějak doufám, že se mě to časem pustí. Že přestanu být závislá na cvičení a na jídle a na přemýšlení o jídle...
Jen to asi nebude lusknutím psrtu a potrvá to dýl, než 2 měsíc.
Komentáře
Okomentovat