Už delší dobu tenhle článek, slibuju, tak ho teď udělám. Článek o tom, jak jsem se vlastně léčila na psychiatrii...Asi ho taky rozdělím na dvě části
Pokud jste dítě ( pod 18 let) umístí vás na dětskou psychiatrii, kde vlastně jenom musíte přibrat na nějakou tu jejich tabulkovou váhu... A budou z vás dělat VIP pacienta. Dostanete speciální pokoj, speciální stů, k jídlu cokoli,. co si řeknete, speciální sezení a budete spolu s ostatními pacienty s PPP a ty ostatní od vás budou odhánět...( to vím, protože jsem rok předtím na dětské psychiatrii byla s depresemi a nespavostí a viděla, jsem, jak tam ty s PPP léčily...) Pak enní divu, že nemají moc motivaci se uzrdavit, když ví, že takhle budou VIP pacienti... no ten přístup je hrozný a úplně na nic ( samozřejmě to tak asi není všude, ale tam, kde jsem byla, to tak bylo. Víceméně je v tom spíš podporovali)
Já měla letos to štěstí, že jsem se dostala ( trochu na protekci) do nejlepší léčebny v Brně...Ale začneme od začátku.
Moje léčení s anorexií víceméně začalo už dřív. Předtím, než jsem šla do léčebny, jsem 2x navštívila centrum Anabelle. Které, na to, jak moc je doporučované a jak si ho někteří lidé chválí, mě nehorázně zklamalo...
Jednou, když mě tam poslala máma s tím, že už se na mě nemůže dívat ( hlavně že mi vyčítala každé sousto,. hm) A to si mě jenom vzala na starost nějaká jejich pracovnice, zeptala se mě na pár věcí, a když jsem jí řekla, že chci dál hubnout, protože jinak mi půjde o zdraví ( měla jsem pocit, že jsem obézní a naopak jsem se bála zdravotních následků plynoucích z nadváhy a obezity) a jak jím a jak cvičím, řekla mi jenom, že nemám nadváhu ( tehdy jsem měla si 54-53 kilo, nejnižší hranice mojí zdravé hmotnosti) a že se u mě projevují určité rizikové faktory a příznaky anorexie, ale že jestli si myslím, že nemám problém a je mi fajn, tak že vlastně není co řešit...
Po druhé jsem už do Anablle šla sama, protože už jsem to nezvládala. Zase si mě na chvíli vzala nějaká jejich pracovnice, a když jsem jí popsala, jak na tom jsem, a co dělám a ona mi jenom řekla, že není ani psycholog ani výživový poradce a skoro otráveně se ptala, co od ní teda čekám, a pak mi dala dva kontakty na předražené nutriční poradce kdesi v prčicích a nashledanou...
Potom následovala moje éra tekuté stravy. Už jsem měla tak poničený žaludek, že jsem toho stejně moc sníst nemohla, protože mi ze všeho bylo špatně. Na velkou jsem vlastně nechodila, a tehdy jsem začala brát projímadla, ne proto, abych pomocí nich hubla, ale opravdu jsem je potřebovala. jenže na prázný žaludek neúčinkovala... prostě nic, vůbec, mohla jsem si vzít půl lahvičky a nic..
Věděla jsem, že už nemůžu dál, ale furt jsem se bála, abych nepřibrala, tak jsem si našla a rozhodla se vyzkoušet jinou alternativu - tekutou stravu.
O té jsem se už zmiňovala. Živila jsem se jen ovocnými koktejly a zeleninovými šťávami. Občas jsem do nějaké přidala lžičku jogurtu nebo trošku rostlinného mléka...
Můj jídelníček vypadal tak, že jsem si ráno rozmixovala půlku banánu s pár jahodami, v poledne druhou půlku banánu s pár borůvkami a k večeři rozmixovala mrkev a půlku jabka nebo dvě mrkve... Občas jsme si do toho na zahřátí dala instantní polívku do hrnečku ( samozřejmě max tu do 30ti kcal), protože i když už bylo vedro, měl byla pořád hrozná zima.
Ukázka tekuté stravy:
Jídlo za celý den
Večeře
Snídaně
Oběd
,,Vydatnější" oběd
Měla jsem to v plánu týden, ale z týdne se staly dva a ze dvou tři...Nejdřív jsem z toho byla nadšená, dalo mi to aspoň trošičku energie a můj stažený žaludek to zasytilo...Ale byla jsem hrozně unavená.
Navíc mi do toho vlezla náročná odborná praxe, kterou jsem kvůli tomu absolutně nedávala. Praxe byla fyzicky náročná a já tu práci nezvládala, neměla jsem na nic sílu a hlavně jsem to nezvládala psychicky. Byla jsem hrozně plačtivá, stačilo, že mi vypadla knížka z ruky a hned jsem se rozbrečela a přemýšlela, že uteču...
Přesože by jste čekali, že tím hodně zhubnu, zhubla jsem na tom asi kilo - tělo už nechtělo pustit ani gram...a spíš jsem kvůli nedostatku bílkovin začala pálit svalovou hmotu...
To už jsem nechodila do fitka a neběhala, protože jsem na to neměla sílu, ale chodila jsem šílené procházky pěšky a když to aspoň trochu šlo, doma večer posilovala.
Samozřejmě se mi postava hezky nevyrýsovala, spíš čím víc jsem cvičila, tím víc neforemná a nezpevněná jsem byla ( jak jsem ztrácela svalovou hmotu) a fyzička se samozřejmě taky nezlepšila, spíš jsem byla čím dál slabší, ale čím jsem byla slabší, tím víc jsem se snažila cvičit, abych se posílila. ( ale účinek byl přesně opačný.)
Pak už to opravdu nešlo dál a já se chtěla léčit, ale bála jsem se, jak si říct o pomoc. Vážila jsem něco mezi 49-47 kily a bála jsem se, že když někomu řeknu, že mám asi poruchu přijmu potravy, že se mi vysměje a pošle mě pryč s tím, že to vypadá úplně jinak, protože anorekičky přece mají 35 kilo... ( věděla jsem, že to není jen o váze, ale bála jsem se, že ostatní si to uvědomovat nebudou)
Takže jsem šla za doktorkou s tím, že jsem pořád slabá a unavená a že se mi furt motá hlava. Ta mi gzala moč a krev a dál už to znáte...pak volala mamce, že jsme pdoviživená a že musím do nemocnice. No a konečně se přes všechny ty kecy v klecy dostáváme k samotné léčbě na psychiatrii..
Takže jsem tam přišla s velkou kabelou v doprovodu mamky, která byla vyjímečně celkem milá. Chvíli jsme čekali na příjmu, pak jsem podepsala, že souhlasím s hospitalizací a šlo se na oddělení. na pěkné, otevřené oddělení, ne do hnusnýho pekla, jako minulý rok...
hned si mě vzala setsřička a sepsala se mnou nějaké papíry, vzala si lékařské zprávy a vyplnila se mnou nějaký dotazník ( co považuju za smysl života, co ráda dělám, jestli jsem se pokusila o sebevraždu jak se cítím na stupnici od 1 do 10 odkud jsem no prostě tyhle věci)
Pak mi brali krev, měřili tlak, měřili mě, vážili...U toho tlaku to byla sranda. Měřili mi ho 2x a že prý to není možný, že podle toho tlaku bych musela bát mrtvá :D ( jak byl nízký). Srdeční tep jsem měla 48 za minutu...
Začali kolem mě trochu panikařit.
To bylo hned: ,,Sedněte si, propboha lehněte si, ať nám tu nezkolabujete, napijte se nebo vás budeme muset dát na kanylu" Trochu mě tím vyděsili. Já říkám: ,,ale já jsme v pohodě, je mi fajn" a oni tam vyšilovali :D Zpětně na to vzpomínám spíš s úsměvem.
První jídlo bylo taky fiasko. Šla jsem tam s tím, že jsem rozhodnutá se uzdravit a že hned začnu jíst. Tak jsme si sedla k obědu, bylo to poměrně dietní jídlo, dušená mrkev s masem a bramborem.
Polila mě hrůza, srdce mi začalo divoce tlouct. Nabrala jsem si na vidličku kousek amsa s mrkví ) brambor bych se nedotkla) a olízla jí. Pak položila příbor a koukala vyděšeně na jídlo. Snažila jsem se soustředit, ale všude kolem mě byli lidi a já se styděla jíst před lidma. Do toho ještě někdo řekl: ,, Tobě to nechutná? nemusíš to všechno sníst!" Plus jedna nepříliž inteligenstní osoba, která musela za každou cenu ke všemu mít tunu keců začala, ať jím nebo že mě daj na nějaký jiný oddělení ( už envím na jaký). A to byla poslední kapka. Vyběhla jsem z jídelny z nedojedeným obědem a zavřela se v pokoji. Vzdala jsem to bez boje.
Byla jsem za to na sebe naštvaná. Ale upřímně, co jsme čekala? Že to potazím z hodiny na hodinu? K svačině jsem si pka teda vzala nektarinku, aby se neřeklo...
Večeři jsem opět celou vyhodila. Potom nám diabetici dali dia bábovku. bez cukru. A teď jsem byla zase odhodlaná! Užbídla jsem si kousek... a rozklepaly se mi ruce. A klepala jsem se ještě dalších 10 minut. Uvědomila jsem si, jak se mi to nedaří, že mi to prostě nejde a rozbrečela se...
Sice jsem si místo pečiva vzala suchary a měla jsme tam svojí zeleninu a nízkotučné jogurty...ale první týden to s jídlem žádná dláva nebyla. Z oběda jsem vždycky poctivě ochutnala... k snídani něco snědla, většinou něco svého, jogurt nebo ovoce nebo suchar s pomazánkou a k večeři někdy statečně snědla další suchar s pomazánkou nebo jen pila hromady kafe a čaje jak jsem byla zvyklá. A po večeři chodila kolečka okolo areálu. po obědě chodila kolečka okolo areálu.
Ale jinak jsem necvičila, takže pápá svaly a ze svalové hmoty další dvě kila dolů...
Dali mi jinou, speciální stravu ( musím říct, že byla naprosto výborná, tak dobrá, že se opravdu nedala nejíst :D ) a nutridrinky.
To jídlo te´d bylo vážně skvělý, dostávala jsme třeba křest v těstíčku, vajíčka, špenát, různé luštěninové pomazánky...ale bylo toho moc. Na snídani dva rohlíky, dvě másla ( ostatní měli 1) buď marmeláda nebo med nebo celé balení sýra a dva až tři kusy ovoce. 2 jabka nebo 2 jabka a broskev. Na oběd polévka, hlavní jídlo, většinou něco luxusního, třeba uzené tofu, obalovaný květák, robi plátky nebo tak něco, příloha nebo luštěnina, salát a kompot a kus ovoce ( jablko, parktát banán)
veřeče 2 nebo 3 krajíce chleba, 2 másla a zase nějaký sýr, celé balení nebo celé balení nějaké luštěninové pasty nebo hromada, fakt velká hromada nejrůzněších pomazánek. Někdy taky guláš nebo jiné teplé jídlo.
Což se samozřejmě nedalo sníst, takže jsem se dělila se všemi ostatními :D Moc jsem z toho nesnědla, ale vždycky něco, protože to bylo opravdu hrozně moc dobrý.
Každý den byla vizita, kde se nás ptali, jak se máme a zhruba jednou týdně se mnou mluvila psycholožka a primář. Taky mi změnili a podtupně navyšovali léky, které mi opravdu začaly pomáhat.
Jednou se mi podařilo sníst na snídani rohlík ( když byl celozrnný). z oběda jsem nejdřív jen ochutnala, pak snědla tak třetinu, někdy i půlku.- největší strach jsem měla z toho, že bych snědla celé jídlo. Že bych se přejedla a ztratila kontrolu, protože se mi už trochu roztáhl žaludek a měla jsme pořád strašnej hlad. Tělo to všechno chtělo dohnat... To byl takovej hlad... to si neumíte představit, pokud jste to nezažili. I bych brečela, jak ybch jedla. Chtěůa jsem jenom jíst. JÍST JÍST JÍST nepřestat ani na chvilku... Proto jsme se bála toho sníst víc a radši jídlo hne dodnesla nedpjedené, když mi až moc chutnalo a furt jsem se snažila to hlídat. Většinou jsem ale snědla všechno, kromě sacharisů ( přílohy)
K večeři jsme pečivo nikdy nejedla, ale snědla jsme třeba samotnou tu pomazánku, pastu nebo sýr. když bylo teplé jídlo, zase jsem měla strach a snažila se jíst co enjmín, ale občas mi ruplo v bedně a záchvatovitě jsem se přejedla. Kvůli tomu jsme začala brát projímadla a dostala se do bulimické fáze, kdy jsem se některé dny přejídala obrovským množstvím jídla a pak do sebe lila gutalax... O tomhle mluvím opravdu nerada.
Ale kupodivu jsem se tam díky tomu klidu začala dávat dohromady, a i když jsme si durt pečlivě zapisovala do deníku, co jím a snažila se omezovat a co nejvíc se hýbat. zlepšilo se to. Už jsme jedla, i když málo a strašně mě to bavilo :D Přece jenom po takové době se aspoň trochu najíst byla obrovská, obrovská úleva! bylo to, jako by mi někdo dal povolení jíst...
Každý týden mě vážili ( ze začátku 2x) a měřili tlak. ten byl vždycky nízký a vždycky ho měřili 2x. Váhu jsem si držela pomalu rostla. ( ten rozdíl dělával cca půl kila) občas jsme to půlkilo zhubla ( vždycky den před vážením jsem jedla úplně minimálně a v den vážení - po něm - nejvíc. To jsme si dovolila. pak jsem v průběhu týdne zase trochu snižovala a tak pořád dokola. Občas se záchvatovitě přejedla a vzala si gutalax...Naštěstí mi na to nepřišli ( já ho vlastně i potřebovala bez něj bych..prostě nešla. Vůbec)
Ale psychicky jsem se dávala dohromady a postupně se jídla tolik nebála. Dokonce jsme si ho občas dokázala i užít a občas sníst nějakou nepatrnou sladkost nebo si dát svačinu ( ovoce, jogurt, nápoj ( nějaký kefír) nebo jen tak mlsnout sýr a dokázala jsem si do kafe dát trochu normálního mléka a kapku medu...
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Komentáře
Okomentovat